... že to bude HNED!

***

Naštvaná holčička kopala patou do podlahy, když se její matka snažila utřít ze země jogurt, který malá usurpátorka mrskla do košíku, ale minula a ten se místo toho se začvachtáním rozlil po dlažbě a ohodil i kus chladícího boxu, několik dalších kelímků v regálu a kus kabátu v okolí kapsy unavené mámy. Snažila se to utřít rychle, aby si tu ostudu neužívala déle, než musela. Ostudu proto, že její rozmarná dcera se div nezačala válet po podlaze s křikem, že chce přesně ten jogurt, který vytekl a jiný kelímek- byť stejného druhu a značky- odmítá. Čím víc se snažila, tím víc to rozmazávala a tak to nakonec vzdala a nechala v péči prodavačky.

***

V dětství to kolikrát začne. Nenápadně. A asi si za to jako rodiče můžeme sami. A taky rozmazlovací babičky. Protože si prcek všimne, že stačí zakřičet a už neseme, mazlíme, utěšujeme a o pár let později se stačí jen zamračit a už cpeme čokoládky, plyšáky, drobnosti a později drobné z kapes do natažené dlaně. Bez práce a větší námahy, kterou by to stálo vyrobit, upéct, našetřit. A my dospěláci si říkáme, že se naše děti budou mít lépe, než jsme se měli my v dětství.

---

Nevím. Divím se ještě, že děti dokáží vyplodit dopis pro Ježíška o třech stranách? Že hračku po měsíci odloží na polici, kde na ni padá prach a chtějí novou? A že potom na světě běhají puberťáci, co si ničeho a nikoho neváží? Nedivím. Spíš je mi smutno, co jako rodiče v "dobrém " dokážeme pohnojit a už nenapravit. Protože jakmile se pokusíte ze seznamu pro Ježíška vybrat dvě položky, jsou Vánoce hned blbostí. A když nekoupíte novou hračku, "babička by to udělala určitě" nebo "jsi sobec, mami, nemáš mě ráda". A kluci, v potají půjčeném tátově autě, schválně nezvedají telefon, aby vás vytrestali.

Třeba jsem zase jednou moc kritická. A situace není tak špatná, jak se občas zdá být. Ale kolikrát i já chci věci hned. A nebyla jsem rozmazlována. Prostě si jen věřím a nemám pokoru, přílišnou snahu a klamu sama sebe falešným očekáváním, které mě nakonec odradí, protože výsledek není takový, jaký jsem chtěla mít. A je to jen moje vina. Že chci ráno vylézt z postele a umět malovat jako Tizian a zítra hodlám umět jezdit na kole jako závodník Tour de France. A nechce se mi to umět příliš dobře nebo učit se to příliš dlouho. Když ale zjistím, že ty čmáranice zatím vypadají jen na Picassa kombinovaného s fantazií Dalího a v pedálech si stále nejsem jistá, odložím to na "někdy příště". Jako si budu za několik let odkládat nové knihy do police s tím, že si je přečtu "potom" a nakonec "až budu v důchodu". Měla bych se sebou něco dělat. Jsem stejná ostuda, jako to děcko v krámu.....

"Nápisy na zdech se v Century netolerují- vůbec nikde.

...

Na dámském WC, hned u hlavního tanečního sálu, někdo první týden po otevření Century napsal na zeď vedle umyvadla pár řádků.

Chci tancovat, ale neumím to. Nejsem žádná tanečnice.

A pod to jistější ruka připsala:

Má drahá, tím jsme si prošli všichni. Takže hejbni kostrou a ať už jsi na parketu!"

(R. Fulghum- Drž mě pevně, miluj mě zlehka)