Když nemáte rádi, že vám do bytu chodí neohlášené návštěvy v podstatě cizích lidí, není nic špatného s vámi. Ani chuť pohlavkovat neviditelné hlavy, že vám někdo ve vaší nepřítomnosti přijde do pokoje a odnese si na 3 dny váš pohrabáč od kamen a vrátí ho s výmluvou, že "se tam nějak dostal".
***
Dokonce si pamatuju doby, kdy jsem se doma necítila nikde. Tehdy jsem měla jiné starosti, studovala jsem střední školu a volný čas trávila víc mimo dům, než s mámou. Tehdy jsem snad i byla s tímto stavem věcí spokojená. O rok později jsem byla odstěhovaná, prošla rychlou pubertou a potkala svého muže. Asi jsem doopravdy dospěla. Jak ochuzený můj život do našeho setkání vlastně byl, jsem nevnímala tak plně, jako si to uvědomuji teď- v době, kdy sice svůj kousek prostoru mám, ale chce se mi až brečet nad jeho zbytkem venku.
***
A zase si říkám, že "Jednou". S velkým J, protože Jednou se budou dít velké věci.
***
Měla jsem nejdříve růžové brýle. Lidé se ze začátku jeví jinak, než jakými jsou. Tenhle ptáček se vybarvil docela brzo. Z masky dobrotivého starého pána se vyloupl egoistický alkoholik s agresivní opicí. Věčné připomínání toho, že je to jeho dům a může si s ním dělat, co uzná za vhodné, nikdy nenamotivuje k tomu, abyste svoje představy doopravdy uskutečnili, byť by bylo vše kolem hned lepší. Proto jsem se více soustředila na oblast, kde svým způsobem hranice rozdělovaly sféry vlivu. A náš pokoj s kuchyní je opravdu o tolik jiný, než vzhled zbytku domu a zanedbaná zahrada.
***
Co miluju na vesnici? Že všude to máte vlastně kousek. Kousek do lesa na houby, na procházku do stínu větví i pro hry s listím v listopadu. Když se vydáte na druhou stranu, dostanete se do polí, sice jsou řepková, ale u cesty roste bez, ze kterého jsem loni do sklenic udělala sirup a usrkávali jsme ho celou zimu. Na jinou stranu se jde na náves, kde je obchod, hospoda, obecní úřad, autobusové zastávky, škola a školka, kaslík na dopisy a chodníky, po kterých se lépe jezdí v zimě, když napadne sníh. Do větších obchodů je to 2 km po silnici nebo lesem, autobusem 2 zastávky. Moje malá ví, jak vypadá slepice, koně, psi i krávy a já dokonce dokážu identifikovat jejich výkaly na podrážkách botiček. Jen do Prahy to máme komplikovanější, ale zatím to není nic, co by nám trhalo žíly.
***
To svoje "Jednou" si říkám o to častěji, čím víc Lucinka miluje hraní si venku a procházky. Protože na naší zahradě by se nedalo projít se zapnutým detektorem kovu bez zapípání. Kde vypadne šroubovák z ruky, tam leží. Matky a šrouby jsou menším problémem, než psí konzervy pohozené u zdi domu, nože, rozbité sklo ze skleníku. Když jsme samotné doma a potřebuju něco udělat na zahradě, jsem opravdu úzkostlivá máma. Protože vím, že při jednom zakopnutí si může pořezat ruku a moje snaha uklízet to všechno, by bylo jen důvodem k pokračování v odhazování věcí. Proč se krotit a snažit, když to stejně po mě někdo uklidí a nic za to nechce?! A kdyby chtěl, já připomenu, že to tady patří mě.
Víte, tento dům není kdo ví jaký zázrak. Je starý, obden uklízíte prach, na jaře se tu rojí mravenci, v létě pere sluníčko do oken, v zimě se stahují pavouci do tepla, sedá si podlaha a všechno možné, ale když zavřu oči a pomyslím na tu velkou zahradu, vidím možnosti, které jsem jako panelákové dítě neměla. Ovocné stromy, skalka s květinami, bylinkový koutek, posekaná tráva a rajčata s okurkami ve skleníku. A posezení pro návštavy s připraveným grilem, kde by nás nikdo nerušil, jen aby měl přehled, co se na jeho pozemku děje a žebral pivo. Prostor pro naše děti na hraní, pískoviště a v létě nafukovací bazén, domeček, ve kterém by mohly časem samy "tábořit".
Sakra, jak mi začínají téct slzy, když mi dojde, jak s tím musím počkat, dokud tu nikdo nebude škodit. V tom domě i zahradě je takový potenciál, takové možnosti a využití, jaké by si to zasloužilo a dělalo radost. A místo toho se musím stále ohlížet, kde je malá a vracet se do svého kousku, našeho pokojíčku, když ani ten není odolný vůči nájezdům jednoduchého tchána. Nesmíme totiž zamykat, protože "Co kdyby hořelo? Jak bych mohl hasit?".
***
Poučení? Když máte pocit, že je něco "to pravé", nedokážete odejít. Možná, i kdyby na vás všechno a všichni křičeli, že je hloupost zapouštět kořeny do místa, ve kterém vás v nejbližší době nic dobrého nečeká. Omyl. Moje trápení není vlastně tak zlé. Mám skvělého muže, pro kterého jsem krásná, i když mi pomalu znovu roste břicho. A máme úžasnou dceru, která dokáže v záchvatu dětského vzdoru křičet na půlku vesnice. A máme to kousek do lesa, kde její řev vadí jenom srnkám a divočákům.
Překrásně napsáno :). Když tak přemýšlím o mém budoucím životě, láká mě jak město, tak vesnice. Avšak velkou výhodou vísek je, že si člověk může být jist tím klidem okolo, tím, že se může kdykoli rozběhnout k lesu, na louku, k řece...a vyčistit si hlavu. Na jednu stranu je pro mě přijatelnější bydlet na venkově, na druhé straně by mě chyběl rachot velkoměsta...
OdpovědětVymazat[1]:Jako malá jsem si ani neuměla představit, že bych se někdy dostala na vesnici. Možná tak podnájem v garzonce, po rekonstrukci, na sídlišti. Nic víc jsem nečekala. Představa, že jsem přesto zakotvila v domě, který je přes sto let starý, na jedné straně naše 1+1 a na druhé 2+1 s půdou, kde by se daly udělat další 3 pokoje, kdyby byl přebytečný milion- to jsou opravdu velké možnosti. Ze kterých zatím moc nemáme, kromě toho 1+1. Asi jsem se v životě zatím nejvíc naučila počkat si na správný moment.
OdpovědětVymazat