Když zažíváte radost z toho, co právě čtete. A zároveň přemýšlíte, jak napsat článek dobře a navíc tak, abyste nikomu neprozradili, jak to dopadne.
***
Od chvíle, kdy jsem otevřela knihu na první stránce, uplynulo dost času. Chvilku dokonce ležela jen tak položená na mém stolku u postele. Ale ani po té době stále nevím, jak dojmy z jedné jediné knihy vtěsnat do jednoho článku a tak vzniklo několik předešlých článků, do kterých se vpily moje pocity z těchto úžasných stránek. Ale protože o moje rozplývání se příliš nejde, zkusím se řídit poučkami v knize obsaženými, které by mohly být dostatečným poučením každého dobrého pisálka i novináře:
"Řada novinářů se, slečno Machado, dopouští těch samých chyb a klopýtne hned na začátku. Tak především se do toho, o čem píšou, osobně nebo emocionálně tak zamotají, že přijdou o objektivitu a tím pádem jim pak čtenář nevěří. Druhá velká chyba je to, že se nedostatek faktů snaží dohnat vlastní představivostí. Když to řekneme méně kulantně, musejí si vymýšlet, protože odflákli přípravu podkladů. A poslední velkou chybou, ke které běžně dochází, je to, že vsouvají komentář a vlastní názory tam, kde by měly být jen informace."
***
Knihy jsem si vždy vybírala podle toho, co bylo napsáno na vnitřní straně přebalu, to krátké shrnutí. Nebo jsem byla zaujata knihou, o které jsme se učili při hodině češtiny. Občas jsem to v knihovně riskla a pak jsem velmi brzy vracela celý komínek knížek, které mě nechytly ani náhodou. A jednou z hlavních motivací, které jsou velmi rozšířené dnes, je ústní maturita a alespoň minimální přehled o knihách z různých období. Nejlepší je určitě je přečíst "na vlastní bulvy". Ale rozhodla jsem se, vám maturantům, trochu pomoci a sepsat několik informací o stylu a knize Roberta Fulghuma, kterého jsem si sama k maturitě napsala do seznamu četby, a zároveň neříct o knize tolik, abych vám zkazila překvapení ze zápletky, kdybyste se rozhodli přečíst si ji.
O AUTOROVI
Robert Lee Fulghum se narodil v první polovině dvacátého století v Americe a za svůj život se stal mužem mnoha povolání. Byl mimo jiné kovbojem, folkovým zpěvákem, obchodním agentem a také kazatelem. Je celkem složité mluvit o jeho životě ve zkratce, protože jeho knihy jsou většinou psané pomocí ich-formy, kdy je on sám hlavní postavou příběhů, nebo se příběhy staly lidem v jeho bezprostřední blízkosti a on je jen vypráví a předává tak poučení v nich obsažená.
DRŽ MĚ PEVNĚ, MILUJ MĚ ZLEHKA- PŘÍBĚHY Z TANČÍRNY CENTURY
Tato kniha je vyjímkou, jedná se doopravdy o příběhy cizích lidí a Robert zde vůbec nefiguruje. Nic to nemění na tom, že je příběh celé knihy velmi silný a hluboce lidský.
Ústředním bodem je velká historická budova v Seattlu dostavěna roku 1906, jejíž součástí je bar, několik menších sálů a také hlavní taneční sál, kde se ve večerních hodinách začátečníci učí tančit především tango a později v noci zde probíhají taneční večery s placeným vstupem pro všechny, kdo přijde. Údajně největší zábava je ale v páteční večer, kdy na "Večer pro všechny" dorazí opravdu všichni: hetero-, gay-, trans- a další komunity a lidé různých věkových kategorií. Chovají se ale velmi slušně a jsou náležitě oblečení, výrtžnosti trestá ostraha vykázáním z budovy a většinou je zde klidněji, než v přilehlých barech a klubech.
Rozmanitost v návštěvnících popisuje Robert velmi barvitě a stávají se i oni součástí příběhů. Líbí se mi, jak ukazuje odlišnosti v jejich chování. Např.:
"Vidíte tamhletu šedovlasou ženu, co tancuje s tím mladíkem? Až na druhé straně parketu. Je to nesmírně elegantní tanečnice- umí to a úroveň si udrží s kýmkoliv. Dokonce i profíci z Argentiny, když k nám přijedou, si s ní chtějí zatancovat. Zamlada to musela být fakt kočka. Ten, co s ním teď tancuje, je její synovec.
...
Podle tangové etikety došlo ke dvěma věcem: všichni viděli její taneční zdatnost, a protože teď sedí sama, je zřejmé, že je volná. Po zbytek večera už pak obvykle tancuje- o tanec sama žádá nebo pro ni tanečníci chodí.
...
Ta dáma v tom má jasno a ví, jak na to. Podstatou tanga je tanec... a ona přišla na způsob, jak si zatancovat. Ostatní "Vdovy" tam jen tak sedí... mají depresi a litují se, čekají, že se něco stane. Vrhají cabeceo, o které žádný muž nestojí."
...
Ta dáma v tom má jasno a ví, jak na to. Podstatou tanga je tanec... a ona přišla na způsob, jak si zatancovat. Ostatní "Vdovy" tam jen tak sedí... mají depresi a litují se, čekají, že se něco stane. Vrhají cabeceo, o které žádný muž nestojí."
K POSTAVÁM
ARISTOFANÉS JOYCE
Mladý muž s kořeny z Anglie, narozený do divadelnické rodiny, ve které muži byli velmi často opuštěni ženami. Když se v jeho profesi advokáta blížil "čas zdi" (viz. Dveře k příležitostem), rozhodl se pro pokračování v oblasti práva, ale v uměleckých kruzích a soukromé praxi. Tak se dostal do tančírny Century. Podporován otcem se snažil v novém prostředí najít inspiraci pro svoji první divadelní hru, ke které jej otec postrčil, z úcty k divadelní krvi i pro nutnost mít oči otevřené. Proto s sebou pořád nosí notes s tužkou, vyptává se lidí a zapisuje si útržkovitě vlastní myšlenky.
Je nesmělý. Neumí tančit. Navíc se bojí, a zároveň těší, že by právě v tančírně mohl potkat svoji lásku. Protože se necítí být někým, kdo je hoden lásky. Na první lekci se mu daří a vyžádá si soukromé hodiny navíc. Každý večer tráví tancem v kurzu nebo sledováním tančících párů při tanečních večerech a rozhovory. A k tomu vždy píše:
"VĚTY
"Můj tanečník se mě zmocnil."
"Jako že tě obtěžoval?"
"Prostě se mě zmocnil. T
y ten rozdíl necítíš?"
"Jako že tě obtěžoval?"
"Prostě se mě zmocnil. T
y ten rozdíl necítíš?"
"Když řeknete, že máte v plánu obsadit Vídeň, tak prostě obsaďte Vídeň!" Napoleon
"Když řeknete, že máte v plánu tancovat tango, tak prostě tancujte tango." To jsem řekl já
"Když řeknete, že máte v plánu tancovat tango, tak prostě tancujte tango." To jsem řekl já
VĚTY- RŮZNÉ
"Tancuje, jako by měl nohy v kyblících."
"Tancuje, jako by měl tři nohy."
"Dělají ji akorát boty a voňavka- jinak je to kráva.""
MARISOL MACHADO
Má sice španělské jméno a kořeny, ale narodila se v Santa Fe v Novém Mexiku. Jako první z rodiny se naučila španělsky, nejdříve od kamarádů, později pokračovala ve studiu na střední i vysoké škole. Nadaná na tance byla už jako dítě, začala baletem a pak se přes moderní tance dostala až k flamenku a klasickým společenským tancům. Začala pracovat pro noviny Dos Mundos, kde již pracovala její matka, a stala se holkou pro všechno. Když ji ale jeden šéfredaktor viděl tančit tango, přijala nabídku přispívat do cestovatelské rubriky a psát o školách tanga v Argentině, Japonsku, Francii i Finsku. A tak se dostala do Seattlu a tančírny Century, kterou si pro atmosféru zvolila jako domovskou základnu.
Ale nikdy zde netančila, ačkoli ji tanec vždy šel a naplňoval. Řídila se pravidly, která jsem napsala výše, proto byla vždy v pracovním: džíny, sako, tričko bez potisku, obyčejné boty, stažené vlasy do culíku a brýle, batoh a notebook. Nikdo ji tak nevyzval k tanci a jí proto mrzelo uvěznění mezi profesním životem a osobním životem, který se velmi omezil.
"Na anděly nevěřila, i kdyby snad existovali. Představovala si je jako ohromné bílé můry, obtloustlé všudybýlky, kteří se čiperně třepotají na nebesích.
...
Ona však Osudu důvěřovala. A zatím si s ním většinou rozumněla; přinášel jí víc pěkných překvapení než těch nepříjemných. Osud jí byl učitelem i dárcem.
Také se domnívala, že má Osud víc tváří, přinejmenším dvě. Říkala jim "mé dámy"- paní Štěstěna a madam Klika."
JAZYK
Robert píše jednoduše, svěže a dobře pracuje s tempem. Když má naznačit obavy a nejistotu, volí krátké holé věty, čímž jen napětí vyburcuje.
Kniha je protkána mnoha slovy španělského původu. ("milonga", "milongueroz", "narrador... fabulistor", "cabeceo")
Používá nadsázku. ("Přece po tobě nechci, aby ses postavil před popravčí četu, ani nežádám, abys odjistil bombu.")
---
A co hodnotím já? Do stylu Roberta Fulghuma jsem se zamilovala ve čtvrtém ročníku střední školy (ukončení r. 2010), kdy jsem si jej jako autora vybrala ze seznamu na "referát k maturitě" (jednalo se o referát o autorovi/knize, kterého jsme si přiblížili a mohli jeho jméno použít v seznamu četby k maturitě) a mile mě překvapilo, že ačkoli se jednalo o příběhy lidí bez jeho osobní účasti, zachoval si nadhled a celé to dávalo hlubší smysl. Baví mě totiž číst něco, co má smysl. Neztrácíte se. Ani v textu, ani v obrázcích. První kapitola vás donutí začít číst a nepustí vás, dokud se nedostanete na poslední stranu. A pak přijde ten nejhorší okamžik: Dojde vám, že jste na konci a nikam to už nepokračuje, jedině že začnete číst znovu od první strany. Ilustrace jsou k jeho slovům úžasným doplňkem, podtrhují tématicky dění na straně protější a jsou naznačené, šmouhaté, lehce chaotické- přesně jako při tanci.
Takže za mě 1*.
"A co půjdu dělat teď? Když už to mám přečtené?!"
---
Články, které jsem psala dřív a stále pod inspirací této knihy:
Poděkování patří mému sponzorovi a dodavateli knih Megaknihy.cz a všem ochotným holkám, které věnují velkou péči zákazníkům a knihám, protože jsou knihy i jejich osudově věčnou radostí. "Hip, Hip, HiP- DÍKY!"
Komentáře
Okomentovat