Víte, jaké to je, když zůstáváte ve starých kolejích a naivně si říkáte, že vedou tím nejlepším směrem? A najednou přijde náraz a vám dojde při procházení jiných blogů, jak to mají vymakaný, upravené a směrované jistým směrem. Střet s jinými blogery je důležitý a nemusíte odejít jen s tím, že si ten či ona myslí to či ono, protože to bylo v jednom článku. Můžete odejít do reálného života s myšlenkou, že by to chtělo přehodnotit vlastní přístup a vlastní snahy.
A já přemýšlela. Štvalo mě to, protože jsem vlastně psaní nepovažovala za životně důležité. Přišlo několik komentářů, které potěšily a já cítila, že sem asi občas někdo zavítá a i to mi zvedlo náladu. Jaké to je psát, když máte malé dítě, to vám povídat nebudu. Prozradím, že většinou píšu, když má polední spací pauzu a já zrovna v té pauze neuklízím nebo nědělám cokoli jiného ze svých zájmů, které mi ještě zůstaly. V současnosti se u mě začíná projevovat rostoucí břicho a také neschopnost sedět delší dobu u počítače, takže kdo ví, jak vidím budoucnost mého psaní. Minimálně do srpna omezeně.
Před několika měsíci se to nějak změnilo. Díky první spolupráci, kterou se mnou navázaly Megaknihy a přišly s nabídkou knížek, nebylo už jen na mě, kde působím. Nikdo sice nic neřekne nahlas, ale v hlavě to hlodá. Je to ale pertnerství a partneři se snaží spolu vycházet. Jistě, děláte mu reklamu, o tom žádná. Ale proč by vlastně chtěl mít reklamu na blogu, u kterého až tak moc nezáleží, jestli na něho někdo zavítá?! Nebo jinak- u kterého vám osobně tak moc nezáleží na tom, jak vypadá a co na něm uvádíte?!
Měla bych se konečně rozhoupat a něco s tím podniknout. Proto jsem něco málo už začala. Ale co já přesně vím, co se dělá a jak? Nebudu čeřit vody, procházet ty kolonky v nastavení je peklo, když víte, že máte 2 hodiny denně a musíte toho stihnout co nejvíce a není prostor pro chyby. Hlavně tomu absolutně nerozumím. No co, něco málo jsem udělala. Rubriky hned nahoře, pod nimi dvě složky galerií, v menu představit sebe a také náš domácí projekt, do kterého mám v plánu naskočit, až se budu vracet z mateřské. Naskočit.... No, byla bych ráda, kdybych skákala do už jedoucího vlaku. Zkratka k článkům, které měly štěstí a objevily se na titulce blogu.cz nebo ve výběru týdne- jinak- díky ohlasům a ochotě čtenářů je číst do konce, ovšem, by to nešlo a těm patří největší dík.
Také jsem dříve říkala, že nikdy nejde o čísla. Chyba lávky. Jenom proto, že mě o čísla nejde tolik, jako o spokojené a pobavené čtenáře, kteří spíše zanechají komentář, ještě neznamená, že by si Megaknihy zasloužily tahání za fusekli a odhady, kolik lidí by mi sem vlastně přišlo. Hrajeme na férovku. Tisíce to nejsou, ačkoli díky těm několika článkům, které oslovily a byly přečteny, by to číslo bylo mnohem veselejší, než je teď, po necelých dvou letech, co tento blog existuje. Proto se neděste, počítám krátce, funguji déle.
Také by to chtělo se nějak vyhranit. Nejhůř jsem se totiž cítila, když mi Hanka z oddělení komunikace se spolupracanty poslala odkaz na blog slečny, která již zpracovala knihu, o které přemýšlím do budoucna- tak jako pro inspiraci. A mě padla čelist. Zjišťuju, že mám problém nějak definovat blog. A přitom té slečně to šlo velmi dobře- prostě čistě knihy. Nic víc. Navíc to píše dobře, takže komentáře pod články jsou delší než kořeny pampelišky. A co vlastně píšu já? Byla jsem jednu dobu vedená jako "deníček", ačkoli jsem nepsala každý den, bylo to prostě ze života a tak jsem to původně zamýšlela. Pak přišla na řadu dcera a to už jsme v kategirii "rodina". Dílna D a Boje s Nudou Domácí jsou čistě "tvořivé". A teď babo raď. Navíc ty knihy.... Závidím těm, co ví přesně, co chtějí. A mít blogů víc, mi přijde jako hloupé, když sotva mám výdrž sedět u počítače u jednoho.
Ale jak jsem řekla, nevím, jaké možnosti budu mít dál. Břicho se mi ozývá častěji a nakonec pošťuchování přejde v píchání a to se svaluju do postele. Ale psát budu dál. Chce to jen trochu trpělivosti. Zatím se budu snažit dělat si pauzy a psát na pokračování jeden článek, ale psát bez delších odmlk.
Komentáře
Okomentovat