Odsouzení duše podle tváře

Jak by ta rána byla krásná, kdyby vedle v posteli ležel někdo další... nebo alespoň právě teď připravoval snídani a vařil kafe do mého oblíbeného hrnečku, aniž by se mě musel ptát, kolik kostek a jestli i mlíko. A věděl by, že mám dva týdny zálusk na tu marmeládu v kredenci, jejíž sklenice mi vzdoruje a nechce mě pustit dovnitř a mě proto nezbývá nic jiného, než si koupit novou, namazat si pečivo jen máslem nebo to prostě zkoušet den co den zase sama. Áchjo.

(zdroj všech obrázků: pronaladu.cz)

***

Poslední dobou přemýšlím o tom, jak moc je pro lidi vlastně důležitý vzhled. A jak na svůj vlastní úkor odmítáme přijít na schůzku, jen na základě nesouměrné tváře, oplácaného břicha a nohou lehce do O. Ke své vlastní škodě, protože naše očekávání a přání, která kolikrát v meziřeči definujeme jako "s někým prostě být", "najít spřízněnou duši" a "s někým se usadit"- odsouváme raději na někdy příště, ačkoli z obličeje naproti našemu nejde poznat, že to má ten druhý také tak. Moderní vychytávky by to asi měly usnadňovat, vypisujeme se na sociálních sítích, na blogu a chatech, kde na sebe práskneme kde co a tak přece teoreticky nezáleží na tom, jak vypadají lidé, kteří si naše výroky přečtou. I oni mohou rozumět a naprosto chápat, jak se cítíme a prostě "mít to taky tak".

Vždy mi vrtalo hlavou, proč si moje spolužačka ze střední při hodinách píše na lavici "libimseti.cz/jitu***". Nebyla krásná obličejem, ale byla to jedna z mála srdečných holek, která vedle mě jako jediná dokázala sedět, i když jsem v mindrácích a pláči dokázala všechny ostatní vyštvat a odehnat do bezpečí. Jednou jsem na to "líbko" zavítala taky, jen se rozkoukat. Jednou taky na lide.cz. Jednou a naposledy. Hodnotit lidi podle obličeje a částí těla na fotkách, je na mě asi moc.

***

---

Jasně, kdo by chtěl kupovat nevzhledného ušáka v pytli?! I když to není opravdová koupě, ale platí se časem? Časem, který kolikrát stejně tak zbytečně utrácíme s těma krásnýma a nesprávnýma a pak nám jen zbydou oči pro pláč. Není to potom jedno?

Můžete mě odsoudit a říct, že si život prostě bez vzájemné přitažlivosti neumíte představit. A pro mě kvůli tomu ostatně nebudete povrchní. K dlouhodobému soužití přece také patří to... jak to říct... kochání se. Dívat se na toho druhého klidně i hodiny a hladit po vlasech. No a jéjej, kdyby jenom po vlasech. Ale neříkám přece, že s prvním chlápkem, co potkám, musím mít svatbu a kupu dětí. Mluvím o schůzce, ze které může vzejít přátelství. Když už nic jiného, užiju si hodinu s někým u kafe a třeba uslyším i jeden dobrý fór. Co na tom, jestli je bílej, bledej, černej, hubenej nebo já jsem oplácnutá trochu víc, než bych po Vánocích ještě pořád chtěla být?! Samozřejmě, nikdo nemá povinnost scházet se s někým, kdo je mu už od pohledu vyloženě nesympatický. Proto asi nebudu klasický seznamkový typ a spíše vyjdu ven na veřejnost potkat opravdové lidi ve 3D.

"Z toho, co jsem o těch dvou věděla, mě napadlo, že by se měli přinejmenším setkat. Měli toho tolik společného. Oba chtěli totéž. Jenže pravděpodobnost, že se v Century objeví současně, byla velmi malá a já si říkala, že na sebe nejspíš nikdy nenarazí.

Ale jednou pozdě večer se to stalo- byli u baru zároveň.

Ona seděla na tamhletom konci- na krátkém konci "elka"- a on přesně na druhé straně. Bylo naprosto nevyhnutelné, že si jeden druhého všimnou; viděla jsem, že se na sebe dívají.

Tak to je Osud, blesklo mi hlavou.

Promluvila jsem si s oběma- řekla jsem jim, že bych je ráda představila. Pak jsem se věnovala své práci a oni po sobě pokukovali ještě víc. Přísahám, že jsem cítila, jak to mezi nimi jiskří. Jenže oni viděli jen to, co bylo zcela očividné. Velká černoška- malý běloch. Nepodařilo se mi je rozhoupat.

Pořád jsem jim opakovala:´Věřte mi- když nic jiného, aspoň z vás budou kamarádi.´Oni se ale nedokázali oprostit od toho, co viděli a nebrali v úvahu neviditelné- tedy to, co se možná skrývalo uvnitř. Oba prošvihli fantastickou příležitost přinejmenším poznat skvělého člověka."

(R. Fulghum- Drž mě pevně, miluj mě zlehka)

***

Asi jsem staromódní. Ráda potkávám lidi v realitě, ráda se dívám kolem sebe, když někam jdu. Nejsem zastáncem plusování a mínusování fotek holek a kluků na seznamkách nebo stránkách, kam si sami vystaví obličej. A cítila bych se asi hloupě, kdybych na základě jedné fotky měla odmítnout příležitost potkat někoho fajn. Nebudu nejspíš normální seznamkový typ a asi bych raději zůstala na ocet, než se svěřit do rukou specializované kanceláře. Jistě, na věčeři bych za svobodna nešla s každým, ale jistě bych toho dotyčného alespoň ráda viděla naživo u kafe nebo při společné cestě po městě. Sedět u počítače a někoho natvrdo odpálkovat jako "jasnou volbu ne" a "možná, když zapracuje na břichu"- na to budu moc stará.

Svého muže jsem v realitě potkala a nelíbil se mi. Večer před tím totiž zrovna měl akční fotbalovo-hospodský večer a podle toho taky vypadal. Navíc byl mimo věkovou kategorii, kterou bych jinak volila. Mě bylo 21 a spíš jsem dávala šance mužům do těch +10 let. Jemu bylo +16, měl na sobě neforemné triko a vlasy se mu nepovedlo ještě umýt od pachu hospody, navíc mi vařil čaj bez oka, protože před chvílí vstával a ještě se nerozkoukal. Opravdu jsem všechno, co jsem na něm viděla, brala spíš jako parodii na někoho, koho bych vedle sebe chtěla mít. A asi proto mě to tak pobavilo. Tehdy jsem měla udělat nějakou fotku, abyste mi věřili, že s takovým materiálem by málokdo chtěl něco mít. Jakmile otevřel pusu a začal se mnou mluvit, řekla jsem si, že ten chlap mě ještě ně
kdy určitě překvapí. Překvapuje mě dodnes, i když ráno oba vypadáme poněkud přešle.

To o fyzické přitažlivosti přišlo prostě až po nějaké době. Někdy prostě potřebujete čas. Někdy se věci prostě sejdou a večer před naším setkáním se to zrovna sešlo a Dan z toho nevyšel lichotivě. On by to nazval tak, že na "některé úkazy prostě potřebujete koukat delší dobu, abyste zaostřili na všechny detaily". Ale to se někdy nedozvíte, když nechcete ztratit trochu svého času.

***