V tanečním rytmu

Posledních několik dnů ležím, ve volných chvilkách, s knihou v posteli. Knihou o tanci a lidech, kteří tancem žijí, nebo si závislost na něm teprve pěstují. Když se mi malá probudí a já musím svoji knížku odložit, zpracovávám, co jsem do sebe jako houba vsákla. A neubráním se procházení vzpomínek na svůj taneční kurz, který jsem v druhém ročníku úspěšně protancovala a vlastně mě i bavil, ačkoli jsem se mu nevěnovala natolik, abych v umění tance pokračovala a zdokonalovala se.

Nebyla jsem nadšená. Neměla jsem totiž domluveného partnera a tak mě pochopitelně první večer přepadal strach z reakcí přítomných tanečníků. Měla jsem obyčejnou áčkovou sukni ke kolenům a tričko bez nápisů, silonky a pár bot na tak nízkém podpadku, že jsem na něm zvládala chodit celkem hezky. Vím, kde jsou moje nedostatky v chůzi na podpadcích, ale přesto si raději nelámu nohu a chodím v tom, v čem je mi dobře, ačkoli ve vyšších by moje nohy vypadaly mnohem lépe. Podpatek nepodpatek, bylo mi stejně nervozitou špatně. Holky byly mnohem hezčí než já a taky jistě chodily alespoň na diskotéky, na rozdíl ode mě tedy mohly svoje taneční umění prezentovat na veřejnosti delší dobu a nebyly tak tajnůstkářské.

Kluků naštěstí přišlo tolik, že někteří museli tancovat se sebou navzájem. Ale to jsme zjistili až po desetiminutovce, kdy jsme stáli v kruhu na tanečním parketu a vytleskávali rytmus skladeb, které nám pouštěl zvukař. Mistr se tvářil přísně a asi byl i trochu nafoukaný na svoje léta, diplom a zkušenosti z tanečních soutěží svých svěřenců. Byl menší postavy, bílé řídké vlasy ulízané k lebce a měl na sobě oblek, který by podle mého úsudku spíše potřeboval přešít, protože se jeho míry kolem pasu změnily. Nebyla jsem ale přítomna kvůli hodnocení prostředí a učitele, chtěla jsem se naučit tancovat, protože si myslím, že alespoň jisté minimum dovedností mi bude v životě k užitku. A rytmus slyším velmi dobře. Jeho partnerka byla paní ve středních letech, v podobně střižené sukni jakou jsem měla na sobě a na rozdíl ode mě jí to moc slušelo. Celkově jí ten věk slušel a moc se usmívala.

---

První večer jsem dokonce vystřídala dva partnery, oba byli snad vyděšenější víc, než jsem byla sama. Nejistota z nich přímo sálala, takže jejich snahy byly spíše donutit mě, abych je vedla a ušetřila jim trápení. Na začátku jsme zkoušeli hlavně korzovat a také něco málo pochytit ze slušného chování. Jak si říct o tanec a jak poslat tanečníka o stůl dál, jak tanečník má slečnu chytit za ruku a na čem lpí starší dámy z řad tanečnic dychtivých po tanci. Protože na tanečních zábavách je možné tančit s lidmi různého věku, když je hezky poprosíte o tanec. A nepošlapete dámám nohy.

Další večer jsem potkala Tomáše, kterého jsem si pamatovala z minulé hodiny. Docela mu to šlo, ale na jeho partnerce bylo vidět velké zaujetí pro jeho osobu víc, než jakoukoli věc týkající se tance nebo kurzu. Nebyl kdo ví jaký hezoun, ale sympaťák byl rozhodně. Nejspíš se ale opravdu chtěl učit hlavně tancovat a tak v prvních minutách lekce přišel pro mě, učitel ohlásil pánskou volenku. Přišel mi stejně plachý jako jsem byla já. Nemluvili jsme spolu, kromě jména jsme si nic nikdy neřekli. Ale tancovalo se nám spolu dobře, dobře jsme spolu byli sehraní, i když jsme při první prodloužené několikrát změnili pořadí kroků, které jsme se naučili na kurzu a prostřídali prvky. Poznala jsem, kdy zvedne ruku a já se budu muset otočit. A na nohu mi nikdy nešlápl. Jen mu zůstala nejistota v rytmu a tak si ho připomínal pohybem ruky, ve které držel i tu mou. Máma se mě tehdy zeptala, jestli se spolu pereme a přetlačujeme, protože i z dálky je jeho počítání vidět. Ale já byla spokojená, i když jsme spolu nemluvili a díky němu na to celé vzpomínám s úsměvem. Protože polku jsem doopravdy nesnášela a stejně jsem se ji naučila díky jeho vedení.

Když čtu dál ve své rozečtené knize, říkám si, že jsem měla jít do pokračovacího kurzu. Protože mi najednou přijde škoda, že jsem se nehodlala naučit tancovat víc a absolvovala jsem jen to minimum, které má každý druhý.

Víte, vlastně mě v té knize celkově překvapil přístup lektorky. Způsob, jakým učí netanečníky cítit hudbu. To je podle mě ta druhá nejdůležitější věc, ovšem kromě samotného zájmu a snahy žáků. Protože k výuce tance toho víc vlastně nepotřebujete. A hudbu, dobře, tu taky. A nebude na škodu, když sem napíšu, jak to dělala Hello Silvermannová z tančírny Century. Protože, přiznejme si, kolik lidí odešlo z kurzů jen proto, že je to nebavilo, nenadchlo a cítili pohrdání ze strany lektora?

Hello na první lekci všem rozdala papír s obsahem lekce.

První lekce
Tancování vychází z touhy

Pusťte si hudbu.
Sedněte si na židli.
Zavřete oči.
Buďte v naprostém klidu.

Třikrát se zhluboka nadechněte.
Uvolněte se.
Poslouchejte.

Chce se vám tančit?

Nalaďte se na tempo hudby.

Ťukejte si do rytmu prsty na koleni.

Projděte si takto celé cédéčko.

Pak si ho pusťte zase od začátku.

Vstaňte a choďte- jenom choďte- po pokoji.

Hudba vám poví, jak máte jít.

Zdvihněte ruce jako při základním držení.

Zastavte se a otočte se na místě- kolem dokola.

Jděte dál.

Jakmile hudba dohraje, zastavte se.

Zase si sedněte.

Zavřete oči.

Zůstaňte v klidu.

Tančete, aniž byste se pohnuli.

Chce se vám tančit?

A protože byli všichni žáci překvapení, vysvětlila jim to takto: "Jistě vám neušlo, že zdůrazňuji nutnost zavřít oči. Vysvětlím to: Napřed musíte mít hudbu v sobě. Všimněte si, že například při tangu mnohé ženy zavírají oči a mají je zavřené po celý tanec." Každému rozdala cédéčko s výběrem hudby a tento
list na cvičení domů. A na hodiny si pozvala na ukázku výborné tanečníky. Na jednu lekci přijel Gerard, starší pán na vozíčku, který po celou dobu tance seděl, ale přesto byl velmi obratný a vozík nerušil dojem z jeho vedení partnerky. Na následující lekci pozvala svoji kamarádku Dulci-Mariu, která byla slepá. Ale stejně si každý druhý muž přál jednou s Dulci-Mariou tančit. Hello také dávala soukromé hodiny tance navíc, když to příliš nešlo.

Výsledek byl takový, že každý, kdo z jejích hodin odcházel, měl pocit, že první lekci opravdu tančil, i když jen seděl na židli nebo chodil. Cítil motivaci a spokojenost se sebou samým. Navíc viděl, že k tanci nemusí být jen obratný a znát kroky, protože Gerard sám říkával, že "při tanci jde o to, kdo jste, a ne co děláte. Že nejde o kroky, co se dělají nohama." Víte, jednou bych takovou lekci chtěla zažít i já. A i kdyby se tak nikdy nestalo, jednou se nejspíš k tancování vrátím a přihlásím se do pořádného kurzu. Až budou děti větší, nebo mě přepadne krize středního věku a pocit opuštěného hnízda a já nebudu vědět, co se sebou dělat.