Nedokázala bych cestovat v čase. Vidět vzdálenou budoucnost bych sama neunesla a nepochopila bych souvislosti. Na to o věcech přemýšlím kolikrát přespříliš dlouho. A do minulosti bych se nedokázala vcítit. Probouzet v sobě city dávno minulé a křísit dojmy vzdálené snad stovky světelných let. A proč vlastně? Abych se jen dívala? Nebo něco změnila? Kolikrát toužím po tom něco vzít zpět a vygumovat nedorozumění. A kolikrát mám pocit, že se věci dějí špatně, ale s odstupem času se city ustálí a vyjasní.
A v právě takovém bodě jsem teď. Dívám se, jak jedno dítko drtí sušenku na stole a zalévá ji čajem z lahve, ačkoli ví samo moc dobře, že je to "Nene!" a že se jídlem a pitím zbytečně neplýtvá. A zároveň vím, že to druhé, které bude nejspíše za dva roky dělat úplně to samé, bude nejspíše slýchat úplně stejné kecy. Měla bych si je nahrát na diktafon a pak je jen po letech pouštět zmáčknutím tlačítka- cha, to je nápad.
Ačkoli trpělivá jsem jednu dobu bývala, z mého současného pohledu mi to přijde jako před stoletím. Také jsem se víc trápila tím, jak vypadám a kolik vážím a nezměnilo to ani mužovo opětření vyhodit mi váhu. Teď mám tichou radost z toho, že jsem během Vánoc vážila víc, než vážím teď a ještě jsem sundala 3 kila. A to, prosím pěkně, neomezuju jídlo, když jsem v polovině čtvrtého měsíce.
(zdroje všech obrázků kromě jednoho: pronaladu.cz)
Změnila jsem se asi víc. Nebudu vám tady povídat bláboly o hodnotách, jak je pro mě moje rodina důležitější než všechno ostatní, protože to by mělo být už v momentě, kdy vůbec uvažujete o založení rodiny. Nemám pochybnosti, že zvládneme dvě děti, že jim dáme vše potřebné a něco navíc, nebo obavy, že se jeden z nás z toho složí. Muži věřím tolik, jako jsem mu věřila vždy, jako on věří mě. A někdo by to nazval rutinou a nudou ve vztahu, já jistotou.
Nedokážu se dívat na pořady, kde se jen mihne dítě. Kriminálky vyšetřující zabití dítěte, jeho únos, nemoc. Ne, okamžitě přepínám a utírám oči. Jednou jedinkrát jsem vydržela kvůli muži sledovat dál. Byl to MASH, film o konci války a povídání nejdříve o kuřeti, které mohlo kdákáním prozradit celý autobus a tak ho jeho majitelka, ve strachu o vlastní život, udusila. A o sekundu později se ukázalo, že to nebylo kuře, ale její vlastní dítě, které doktor nahradil kuřetem, aby unesl myšlenku, že matka utíkající z domova s minimem věcí a dítětem, které bylo jistě hlavním důvodem útěku, ze strachu o vlastní život dítě raději udusí. Musí to být strašné, hlavně pro matku, žít s takovým vědomím do konce života. A mě se zvedá žaludek a začínající hysterie mi deformuje tvář do úšklebku s pláčem, zatímco píšu tyto řádky. Nedokážu...
Nedokážu si vybavit, že bych takové problémy měla dřív. Byla bych v šoku, to jistě. Ale válečné filmy nabízejí mnoho momentů, kdy se vám chce účinkující litovat. Muži s ránami a vnitřnosti vyvalené z břicha. A pevné ruce doktorů, kteří trpělivě šijou hodiny drobným stehem a vše uklidí na místo, ačkoli nakonec pacient umírá na něco jiného, bez možnosti něco dělat a zachránit mu život. Jako máma se prostě asi soustředím hlavně na dítě. A v každém vidím svoji dceru, když byla velká jako ono, nebo jak by mohla vypadat, kdyby jí bylo přesně tolik.
Říká se, že mámy jsou extrémně opatrné a sama jsem bývala, dokud malá mohla spadnout z postele a bezmocně ležet s ohlušujícím křikem na zemi. Vše se změnilo, když se naučila lézt, chodit, padat. Od té doby hlídám jen kamna, abych neměla nůž na lince příliž blízko okraje a aby neutíkala po mokré podlaze. Ale když se bouchne do hlavy, uděláme si z toho legraci, díky čemuž ani nepláče. Uklouznutí venku snáší hůř, ale když se dlaně pořádně pofoukají, je i to brzy bez slz. A při procházení kolem štěkajícího psa zapomíná o to rychleji.
Nespěcháme. Nerada chodím kamkoli pozdě a spíše mám deset minut rezervu, kdyby mi náhodou selhalo tempo nebo bych se ztratila. Ani s dítětem to nehodlám měnit. Ovšem, na návštěvy se k tchýni ohlašuju v rozmezí "13-14:00", nebo prostě "kolem desáté". Ona naštěstí chápe, vychovala 3 kluky. Ale k doktorům se tak jednoduše neobjednáte. Vycházíme dřív s větší rezervou. Kdyby nám ujel autobus, kdyby náhodou už vezl jeden kočárek a my se nevlezly. To je opravdová nevýhoda na vesnici, když se potřebujete dostat do velkého města a přijede jednou za hodinu vysoký autobus se schody, úzkými dveřmi a stáním pro jeden kočárek nebo invalidní vozík. Protože řidiči mají předpisy a kolikrát nepomůže ani nabídka, že si kočárek složíte pod sedadlo a dítě posadíte na klín. Když mám štěstí a dostanu nás dovnitř, cestou potkáváme stojící maminky na zastávkách mávající na řidiče, ale ten hlásí, že už veze a plocha pro kočárek pojme pouze jeden. Cítím se provinile. Kdybych nejela k doktorovi, možná bych vystoupila a nechala se odvést jiným. Třeba i ta maminka jede k doktorovi. Ale... já nemůžu, jde o moje dítě a to potřebuje jet teď. Zpoždění doháním během s kočárem, ale až bude Lůca chodit jen po svých, budu muset počítat i s tím. No, budeme vycházet o hodně dřív.
Místo zákazů zkouším vymýšlet, jak to udělat jinak. Jako ty pitomé sušenky s čajem rozpatlané po stole. A ubrus jsem včera dala na stůl čistý, vypraný a vyžehlený. A můžu ho zase vyprat. Jí se moc líbí dělat rukama. Do louží neskáče, ale naklání se a ráchá si v nich ruce, které mi potom dává co nejblíž k obličeji nebo rukám, protože je chce utřít. Ale patlá se dál. I v tom čaji. Vadí jí drcená sušenka nabalená na prstech, ale fascinuje ji, jaké stopy zanechává čaj na ubruse, když ho rozetře jiným směrem. Budu muset koupit barvy. Nějaké nejedovaté, prstové a velký arch papíru. Unavila bych ji před koupáním- sundala bych z ní oblečení a pak ji rovnou postavila pod sprchu a sundala z ní barvy. A kdo říká, že abstrakce musí být malinká?! Aspoň rozměr 1,5x2 metry. Já jí dám, že mi bude lít čaj na ubrus!
Jo, všichni dokážeme všechno... Já třeba časem uchráním ubrus a rozvinu talent na malování.
Úryvek z Indigových pohádek, které si plánuji brzy koupit a do začátku prázdnin napíšu hodnotící článek.
Těšte se, já se těším ;-)
(zdroj: FB/PuvodniTvorbaProDeti)
---
Víte, jsou věci, u kterých se ohlédnete a řeknete si, že byly chybou a mít tak možnost je změnit nebo vygumovat, udělali byste to. Kolik matek -i se zázemím a partnerem- časem pochybuje a říká si, jestli to bylo dobře. Ale odstupem času se dojmy usadí a vše je klidnější k přemýšlení. A možná vám jen dojde, že vás to změnilo. A bylo to rozhodně dobře. Natolik dobře, že si vlastně nemůžete střízlivě vzpomenout na to, jaké to bylo předtím. A proč to takové bylo a jak jste věci mohli dělat zrovna takovým způsobem. A právě proto dveře do minulosti hodlám nechat zamčené a klíč hodit do kanálu! Je to takové, jaké by to mělo být, právě TEĎ!
To je tak moc hezkej článek, že mě možná přiměl přehodnotit trochu svoje pohledy na mateřství z "nikdy" na "do budoucna by se o tom dalo uvažovat" :) hodně mě pobavila představa rodičovských hlášek nahraných na diktafon, vzpomněla jsem si na drahou maminku, která mi dvacetkrát za sebou musela opakovat "vezmi si bačkory" kdyby měla tenkrát ten diktafon, jak by jí to usnadnilo
OdpovědětVymazat[1]: Na to být mámou není potřeba článek, ať je napsaný sebelíp Taky jsem na začátku váhala, po porodu se mírné obavy dostavily, ale každé období má svoje kouzla. My právě doma procházíme obdobím vzdoru a je sranda v dětské pubertě říkat věci, které jsi doufala, že budeš říkat o dost let později- jako "Nedělej scény, počkej si, až ti bude třicet, budeš mít vystudovanou DAMU a budeš hrát v národním, to ti za takové výstupy budou platit. Šetři si to na tu dobu a nepředváděj mi to teď!" Jo, diktafon to u mě jistí, jinak bych se zbláznila.
OdpovědětVymazatNemyslím si, že by to bylo o standardu, zvyku nebo pohodlí.
OdpovědětVymazat[3]:Smutné chvilky jsou a budou Chvilkové vybočení z reality je nakonec vždy jen chvilkové, jako nádech nad hladinou, když se plave. Právě si říkám, že ohlížení se zpět a vzpomínání, jak to bylo fajn, je krásný moment, ale měl by i on být jen chvilkový. Potom je smutno a možná zbytečně- chtělo by to buď podobný výpadek mimo realitu v častějším rytmu, rekreaci, nebo se pokusit najít něco pozitivního přímo v realitě. Jinak taky můžu jednou zjistit, že sedím věčně v posteli s kočkou a vzpomínám na něco, co bylo velmi dávno. Těch momentů musí být víc, jinak se život zastaví.
OdpovědětVymazat