Na sentiment někdy není místo

Matky jsou kolikrát zvláštní stvoření. Jsou schopné polovinu mateřské utratit v obchodě s dětským oblečením v rekordních časech. I když dítko rychle roste a nejspíš mu jednu věc stihnou obléknout dvakrát, maximálně třikrát. Stejně, chceme mít děti v hezkých, čistých a na fotkách originálních věcech. Jenže brzo vyrostou a během chvilky je plná taška, potom krabice a nakonec nosíme na půdu třetí krabici a říkáme si, že se to bude hodit na nějaké další. A ani potom není vyhráno.

Protože matky jsou zvláštní stvoření. Jako by měly sklony k uchovávní vzpomínek v krvi od pradávna. Kromě miliónu fotek, ve chvíli, kdy se někomu hodí oblečení na dítě, přebírají přeplněné krabice a nemohou se s ničím rozloučit. Protože v tamtěch dupačkách jsme si ji přinesli domů, v tomto bodýčku byla hned po prvním přebalení u nás doma. A tyto šatičky měla moc ráda a moc jí slušely.

Znám tolik případů matek, které nepošlou do světa jediný kousek oblečení, který jejich dítě nosilo. Pokud se ovšem nejedná o děravé tepláky a nenávratně umazaná trika. Neříkám, že bych si nevybavila momenty, které v oněch kusech prádla Lůca prožila. Ale já jsem jiný případ.

---

Od mých osmi let, kdy se máma vdala, žily jsme sice v jiném bytě, ale naše věci stále byly spíše v krabicích. O několik let později se malovalo a neměly jsme problém balit, protože mnoho z našich věcí stále bylo v krabicích, ve kterých jsme je přivezly ze starého bytu. Pak jsem se stěhovala k tetě a odjela s cestovní taškou, batohem a kabelkou, ostatní věci jsem si složila v krabicích na svlečenou postel. A o několik let později se moje krabice ke mě dostaly. Celé ty roky jsem byla zabalená v krabicích. A vím moc dobře, jak smrdí věci uvnitř, když po letech krabici otevřete. A navíc, když ji jen přelepenou páskou strčíte na půdu. Jak nedůstojně vypadají knihy s houbou na okraji stránek, když máte blbý odhad a krabici postavíte pod uvolněnou tašku.

Něco má podle mě kolovat. Pokud to nepotřebuji, je mnohem lepší rozloučit se a nechat to jít, než znehodnotit povalováním v kartonu na místech, na která to nepatří. Ať už se jedná o knihy, na které mi nezbylo místo v knihovně, staré učebnice ze střední, kterou jsem dávno ukončila, nebo dětské oblečení, které si jen koleduje o plíseň. A přitom to některé mámy stále dělají. Odmítají se vzdát vzpomínek z minulosti v prádle, které uložením stejně neuchrání. Protože je jen málo věcí tak náchylných ke zničení, jako oblečení.

Já vlastně čekám na 13. dubna. Na vyšetření a ultrazvuku v porodnici mi řeknou, jestli budeme mít opět holčičku, nebo to bude kluk. Samozřejmě jsem si už teď z půdy snesla pár krabic, abych se ujistila, že i v prípadě chlapečka máme dost neutrálních barev a potisků. Čekající krabice jsou otevřené a je na ně žalostný pohled. A to jsem je tehdy přelepovala páskou, balila do igelitu a převázala provázkem, aby se mi s nimi lépe manipulovalo. Po roce a půl jsou stejně cítit. Navíc nám poslala tašku s chlapeckým prádlem manželka mužova kamaráda, kterému se před půlrokem narodil poslední syn. Máme všeho nadbytek, až se skoro stydím. A všechno to čeká na duben, kdy se rozhodne, která část prádla se nastěhuje do uvolněných polic v Lucinčině skříni a která se přesune o dům dál.

Budu muset hodně prát a nehodící se vyžehlím, složím a zabalím opět do krabice. Žádné budoucí maminky neznám a nevím, kdo z okolí by něco z toho využil. Proto tentokrát vše pošlu do skladu internetového obchodu, kde pravidelně objednávám zásoby pro Lucinku. A oni to nacení, kus po kuse zabalí do igelitu a vyfocené uloží na stránku Bazárku, aby si to mohla nějaká maminka koupit za pár desetikorun. Peníze z prodaných věcí se mi po nějakém období odešlou na bankovní účet, neprodané věci se odešlou do azylových domů nadace Terezy Maxové. A šťastní budeme všichni. Protože věci nepomáhají na půdě, ale když se používají.