Násilí kryté dveřmi

Lidé se mění. Čas od času si na cesty ven nasazují masky širokých úsměvů a pečlivě nalíčených očí. A kolikrát se fakt, že všechno je jinak, než se nám celou dobu zdá, ukáže až po rozvodu, odchodu, stěhování a odchodu dětí z domu. A v tu chvíli maska padá a za ní vidíte jen rozmazané zarudlé oči, modřiny a uzlíček nervů.

A je vlastně jedno, jestli jde o bití nebo nekončící sprchy nadávek a ponižování. Jestli se to děje muži, ženě, dětem nebo seniorům. Ať jste kýmkoli, nakonec stejně máte v hlavě otázku s obřím otazníkem "Proč se to pokazilo a změnil se?" a "Zasloužím si vůbec být milována?"

Kde se to vlastně v lidech bere? Je přece normální, že vztahy lidí časem změní podobu a první zamilovanost nepřetrvá přespříliš dlouho. Dokonce nastanou krize, které se společně dají zvládnout. Co strašného se ale musí stát, když to donutí jednoho postavit se tomu druhému a více ho již nebrat jako partnera, ale jako nepřítele? Nevěry? Prohřešky? Že přibrala? Že mu narostlo břicho a nevydělává víc? Že nenosí domů samé jedničky a má roztrhané kalhoty z hraní venku? Že nemá větší důchod? Že vůbec žije?!

---

***

Nebyla jsem na tom kdo ví jak špatně. Svoje dětství si pamatuju útržkovitě. Mozek je sám o sobě úžasný orgán, který se stará o to, abychom se nezbláznili a zlé vzpomínky zabarikáduje a za roky vytěsní úplně, takže se cítíte jako bez minulosti. Pocit je to strašný, ale koneckonců je jedno, kým jste byli a odkud jdete. Záleží na tom, kým jste dnes a kam máte namířeno.

Bita jsem bývala jako žito. A o modřinách věděl můj otec, u kterého jsem byla každé dva týdny na víkend. Dokonce i moje učitelka tělocviku a doktorka, ale když jste ve věku, kdy běháte venku a hrajete si s jinými dětmi (ačkoli si s nimi vlastně nehrajete a máte jen takový věk), je jednoduché věci neřešit a přivřít sem tam oko.

A nedělala jsem si ani iluze o tom, že bych byla kdo ví jak chytrá- o "Nánách pitomých" a "Káčách hloupých" jsem na svoji adresu slyšela tolikrát, že jsem je skoro brala jako svoje přezdívky. O to víc jsem se paradoxně snažila ve škole. A byla jsem dobrá, do pololetí šesté třídy jsem měla vyznamenání a ukončila devítku jen s trojkami z chemie a matematiky. Maturitu složila na druhý pokus a s mnohem lepšími známkami, než měla máma na ten první. Ani to ale nebylo dost, protože těch vyřčených "Kačen a Nán" bylo prostě příliš. A nemohla jsem na ně zapomenout a prostě dělat, že to nebylo, nebo že to bylo jen jedno nevyhnutelné období, které končilo. Vlastně doopravdy končilo, protože jsem se odstěhovala. A nadávala jsem si. Neměla jsem sedět a čekat, že se něco stane a někdo něco udělá. Měla jsem třeba i jen zavolat na Linku bezpečí. Ale to bych asi nebyla ta "Nána a Káča"!

Stěhovala jsem se k matčině sestře, která také věděla o tom, co moje máma dělala. Bití nesnášela a ani jednou neuhodila svoje děti. Nechápala, kde se to v mojí mámě bralo. Jako prostřední ze tří dcer, byla moje máma tou oblíbenou a vychvalovanou dcerou, která nemusela udělat tolik práce v bytě a dokonce za neprovedení nebyla tak trestána, jako ostatní dvě sestry. Dětstvím to tedy nejspíš nebylo. A vlastně příčinu neznám dodnes a nevím, jestli chci znát.

Před dvěma roky jsem se bála, že nebudu dobrá máma. Když se něco mohlo stát s mojí mámou, která měla dětství dobré, co teprve já, když si z toho všeho pamatuju minimum a ještě s nepříjemnými pocity? Jakou mámou bych mohla být? Opravdu jsem se moc bála, že to budu já, kdo bude dělat problémy a nebude schopný mít bezmindrákovou rodinu.

A je to tak, jak jsem říkala: Je hlavní, kam jdete a kým jste teď. Neničte si to vzpomínáním na to, co bylo a odkud jste. A mám kliku. Mám skvělého parťáka, který mi s mámováním vypomáhá svým tátováním.

***

Fotografie sdílená jedním z přátel na FB, kterou slečna uveřejnila 23.února na svém profilu s informacemi: miloval ji, chtěl si ji vzít, zbil ji, sebral iPad a klíčky od auta, které nedávno koupila a je na útěku hledaný policií.

(zdroj: FB/HeatherCarney)

Odpověď na otázku "Proč?" asi nenajdete snadno. A vlastně ani nedokážu říct, jestli má cenu platit svojí energií honbu za odpovědí, která- až ji budete znát- stejně nic neřeší. Jen to bude víc bolet.

Obdivuji ty, kteří se dokáží zvednout a odejít dřív, než se situace na nich tak podepíše. Protože noviny bývají plné až těch ubití a kolapsů, ke kterým by nemuselo dojít. Strach je normální. A také to, že časem začnete věřit tomu, co vám někdo hustí do hlavy- třeba že si zasloužíte pár facek a jste za ně rádi. Stud před okolím, kvůli kterému si nasazujete masku, je pochopitelný. Kdo by chtěl přiznat, že se s někým staly až tak velké změny a nedokázal jsem s tím nic udělat? Sama za sebe: měla jsem někam zavolat a třeba by to pomohlo. Měla jsem to alespoň zkusit!

***

Na střední k nám nastoupila úžasná holka. Menší, prsatá, energická a nekonvenční, poslouchala punk. A zamilovala se do roka a do dne do spolužáka, co byl pro nás ostatní hodnej, pozornej a vtipnej, bubeník v punkový kapele a tak k sobě nějak patřili. Nejdříve se vodili za ruce a okusovali se jako rybičky v akvárku i během hodiny. Přestala se chtít s námi potkávat mimo školu a připadalo nám to vlastně normální. Časem přibrala, ale prsatá byla stále, začala do školy chodit v jeho oblečení. Pořád jí cpal do ruky jídlo, už se tak nelíbali, ale stejně nechtěla být s námi. Zhoršily se jí známky a zvedla absence. Na konci roku propadala ze čtyř předmětů a měla hromadu neklasifikací.

Že se rozešli, jsme zjistili, když po dvou týdnech její nepřítomnosti třídní řekla, že se rozhodla přestoupit na jiný obor a o ročník níž. Srovnávací zkoušky zvládla a s pomocí školní psycholožky se dala nakonec dohromady, zlepšily se jí známky a v novém prostředí opět zhubla. Ale komunikace stále vázla, i když jsme nikdo nechtěl šťourat v tom, co se mezi nimi stalo a nikdo nikoho nesoudil.

Napsala nám jen několik vět. O tom, jak byl sice fajn, ale nesnesl představu, že by byla chytrá víc než on. A žárlil, tak ji cpal jídlem od rána do večera a nechodil s ní skoro vůbec ven, aby náhodou nikoho nepotkala. A při první zamilovanos
ti jí sebral telefon do úschovy a ona ho dostávala jen proto, aby zavolala mámě, sestrám nebo nutně kvůli škole. Jednu dobu jí to nevadilo a brala to jako jeho pozornost a chuť mít ji jen pro sebe. Když se zkusila bránit, odešel do školy dřív a zamkl ji, protože většinu týdne trávila u něho a jeho matky, která bývala doma jen o víkendu, kdy neměla práci. Takže její nedobrovolné absence měly být trestem, že se proti němu bouří. A když se zkusila bránit víc, svalilo se na ni dost nadávek, takže se rozhodla raději odejít úplně z jeho dosahu. Nikdy ji neuhodil, ale jeho způsob kontroly byl dost velkým problémem. Ani potom se s námi nechtěla vídat a v zájmu vzpomínek minulých jsme jí dali tolik času, kolik chtěla.

***

Jedna z nedávných akcí, pro kterou se nechalo nafotit dost známých lidí.

Kolikrát si říkám, že se o něčem začne mluvit, až když se kvůli tomu stane velký průser. Že se čas od času udělají kampaně asociací a center, co se o nějaké takové problémy starají, je dobře. Týraní musí vědět, že se mohou někam obrátit. Problém je možná v tom, že ostatní lidé začínají být nevšímaví i k prospektům ve schránce a plakátům. "Aha, týrání dětí, hm, aha..." Základní informovanost o tom, co se dá v takovém případě dělat, je nutná. Nechci to ale omlouvat hektickou dobou a starostmi nad hlavu každého z nás, jak tu sedíme před monitorem, ale... Kolik z nás si těch tváří všímá? A zůstane v nás chuť podívat se alespoň na stránky, nebo si jen řeknete "Hm, aha..."? Počítáme s tím, že se nám nic takového stát nemůže?