Okamžiky, které (pokud by se nestaly) by mi nabouraly časoprostorovou kontinuitu a můj život byl o něco chudší. Ovšem to jen za předpokladu, že po několikátém opakování situace moje malá rošťačka nepřijde s novou vychytávkou, při které nebudu vědět, jestli se smát nebo brečet. Zapomeňte na to, že vám od nudy pomůže medvídek mýval. Nemám ho a rozhodně se nenudím. Nenudím se tak moc, že nevím, co to je být sama. Ani na záchodě.
Sprchování
Záchvaty pláče, protože jsem na druhé straně skleněných posuvných dveří, jsou pryč. Naštěstí. Stejně na sebe děláme přes sklo pápá, zpívám jí o tom, že "život je jen náhoda" a "jednou z lesa domů se nesa moudrý Ezop" a povídáme si, zatímco si drbu šampón do vlasů.
Jídlo
Když si náhodou donesu po sprše do pokoje jídlo, že si ho sním rozvalená v křesle, pokusí se mi do talíře nacpat ruce nebo mi alespoň vylézt na klín, aby mi do talíře po celou dobu viděla a mohla kontrolovat můj jídelníček. Ani tak většinou nesním všechno- vyfasuje kus papriky, plátek sýra nebo rajče, které by za normálních okolností ani do pusy nevzala, ale jakmile si ho já nakrájím a dám na chleba, musí ho prohlásit za své výsostné vlastnictví. Ačkoli je to tak hnusný, že to po dvaceti minutách žužlání a patlání stejně nakonec rozkousané vyplivne a nechá na gauči.
Procházky
Abych si alespoň na chvilku oddechla, chodíme na procházky. Po zimě se rozchodila a tak většinou tlačím prázdný kočár před sebou, zatímco ona spokojeně jde vedle mě. Využíváme radostí života na vesnici a jdeme pokaždé jinam, aby si užila různé terény a výzvy. Nejraději má ale les a louku. Jednu konkrétní, kterou mají v oblibě pro její délku a rozlohu také pejskaři a jezdci z nedalekých stájí, takže není problém potkat během slunečného počasí nějakého toho čtvernožce. A taky tady ráda ryjou prasata, u kterých jsme rády, když je nepotkáme. Louže nechává nožičkou bez povšimnutí, ale ruce si v nich ráchá až po lokty. A cestou sní, na co přijde.
Její poslední úlovek jsem musela vyfotit, aby mi muž věřil, proč nemá po návratu hlad. Když sníte 4 hroudy z hromádky hlíny rozryté rypárem prasete, nemáte prostě hlad.
Domácí radosti
Rozhrabat skříně, vyházet páry ponožek nebo nasazovat na hlavu jednu čepici za druhou, to už je docela nuda. Houpací koník se jí líbil od momentu, kdy jí ho moje matka nadšeně ukázala a předala, ale Lůca nedosáhla nožičkami na zem, takže nějakou dobu ležel na skříni a čekal na svoji šanci. Ta přišla a dnes je používán každý den, přesouván z pokoje do kuchyně podle toho, kde se zrovna nacházíme. Jako každý, kdo se otrká, už dělá hlouposti a kolikrát se diví, jak je možné, že přepadla, když se pořádně rozhoupala a zaklonila.
Dnes jsme poprvé vyzkoušely tužku a papír. Zatím je největší problém udržet Lůcu u jedné činnosti deset minut, ale toto jí začalo bavit. I když tužku drží stejně nemotorně jako lopatku na pískovišti.
Někdy mi to přijde až neuvěřitelné. Neuvěřitelně děsivé. Dívat se, jak jí všechno baví. S jakým zájmem zkouší z misky vylovit křupky lžičkou, kterou před chvílí jedla sama jogurt. A chechtá se, když se jí místo toho rozsypou po stole. Nebo když po hraní na hřišti, kde zkoušela chlapečkovi sebrat odrážedlo, vylezu na postel a sundám z patra motorku, kterou dostala před několika měsíci, ale ještě nedosáhla na zem- což je u odrážecí motorky dost velký nedostatek. A ona chodí kolem, osahává si ji a opatrně zkouší točit koly, ukazuje mi prstem, že tam něco je a stále se chechtá a nemůže přestat. Tolik života. Co bude dělat, až uvidí draka třepotat se na konci lana nad korunami stromů? Bude se válet po zemi v záchvatu smíchu?
Její výraz, když se sama poprvé odrazila a motorka jela dopředu- krátce, ale jela, sama a dopředu.
Komentáře
Okomentovat