Zkuste Prahu podruhé a jinak

Rozeznat v Praze turistu od domorodce není velký problém. A to není jen otázka popruhu s foťákem kolem krku. Před několika lety jsem sama působila dojmem turisty, nadávala jsem na nepřehlednost a památky, u kterých se srocovaly davy, kvůli asistenci v různých částech města jsem pobíhala s mapou v ruce a třikrát jsem pro jistotu kontrolovala správnost tramvaje nebo metra. Za kdo ví jakého mazáka se sice nepovažuji ani teď, ale rozhodně to se mnou není už úplně nejhorší. Co mi ale opravdu přijde trestné, je to, když si náhodou rozkliknu článek o cestě do Prahy za příbuznými nebo v rámci školního výletu.

Banksy to není, ale .... Prostě street art na Kampě.

(Všechny použité fotografie pořízeny mnou a k dohledání i dalších kousků klikněte na galerii Středozemě)

Co je na tom tak špatného? Možná ta jednoduchost. Prohlásit, že "na nějakém místě bych žít nechtěla, protože jsem jednou v rekordním čase prošla památky a jako pěkná nuda, taky ta auta a cizinci u Václaváku, když se setmí..."

---

Přesto jsem to dříve měla skoro také tak. Do Prahy jsem jezdila jednou za rok na několik dnů za tetou a její rodinou. Tou dobou ještě žili ve starém paneláku se společným záchodem na chodbě, kousek pod Vyšehradem a za okny šlo slyšet projíždět vlaky. V mých vzpomínkách hrála velkou roli právě tato stavba a dodnes mě k sobě láká, přestože turisté se na ní slézají jako mravenci na rozsypaný cukr. A také nedaleká botanická zahrada kousek od Karlova náměstí bývala dějištěm našich častých her. V kombinaci s tou mapou v pozdějším čase, uznávám, sama jsem toto město občas proklínala. Komerčnost na každém kroku v Celetné ulici a do dálky volající oděvy a tašky s nápisem PRAHA, PRAGUE. Skupinky vedené červeným deštníkem, podle kterých bych si mohla seřídit hodinky. Holubi, co všude jen s*rou. A vždy alespoň jedno hudební těleso hrající na Karlově mostě právě ve chvíli, kdy procházím. A ty šílené ceny.

Pokud bych o Praze věděla jen to právě vyjmenované, potom ano, byla bych schopná sesmolit naprosto hejtující článek o tom, jak se dělá každý večer ve zprávách velký poprask, co se zase dneska stalo v naší metropoli a jak bych tam nikdy žít nedokázala, protože z toho milionu věcí by mi jistě něco vadilo přespříliš. A to (nic osobního) neuvažuji o variantě, že bych se narodila na dohled od Brna. To by teprve bylo počtení.

Ale moje pohnutky původně byly jiné. A asi proto nejsem schopná takový článek napsat. Přijela jsem sem žít a také si to odpracovat. Možná budete nesouhlasit (a uznejme, je to asi to nejhorší, co můžeme), ale je rozdíl, když někam jedete na výlet, ve vymezeném čase chcete vidět asi to nejzajímavější a odjet si zase hezky domů a prostě přijet a to v podstatě cizí místo zkusit přijmout za své, protože se už nehodláte nikam vracet. Pohnutky, to je to jiné. V prvním případě nezáleží na tom, kam na moment jedete, v druhém se snažíte najít co nejvíce pozitiv, abyste si zpříjemnili chvíle, kdy nepracujete. Můžete namítat, že holubi jsou všudezdejší, hluk a prach taky, auta jezdí všude a profláknutou pověst turisty zasypaného města se Praha nezbaví.

To je ten důvod, proč v sobotu v poledne sleduju na ČT Metropoli. Jistě, chytré pořady mě baví, ale tento konkrétně sleduji pravidelně každý týden. Přibližuje mi město, kam jsem kdysi přijela s cestovní taškou, batohem a kabelkou a hledala jsem práci. A díky němu vím i o místech, která nejsou v průvodci, ale kam by vás zavedl starousedlík. Zahrádky restaurací a čajoven v domě pavlačového typu u rušné ulice, přesto natolik stranou, že neslyšíte hluk aut. Zajímavé prvorepublikové vily s možností prohlídky. Domy, kde bydleli známí lidé a místa, kde trávili čas. Zákoutí parků, nové výstavy v galeriích.

Praha není jenom o těch věcech, kterých si všimne každý na první pohled. A rozpaluje mě, když si musím přečíst do konce článek, který jen hejtuje. Protože se prázdniny blíží, zkuste, prosím, jednu věc. V sobotu si udělejte volno kolem poledne. A tu Metropoli si pusťte. A to třeba ještě párkrát zopakujte. Až budou mluvit o místě, které vás zaujalo, v mapě si ho zakroužkujte. A až si uděláte prázdninový výlet, nebude to jen o Florenci (Hl. nádraží) a trase Na Příkopech, Václavák, Havelské trhy, Staroměstské náměstí, nábřeží, Karlův most atd.

A dáte Praze druhou šanci. Klidně mi pod tento článek do komentářů přidejte odkaz na vaše následné postřehy z tohoto města. Všechny si je přečtu, budu mít hned o zábavu postaráno.

Typ: Kdybyste se pohybovali po nábřeží u Mánesa, zajděte přes silnici ke Kalendům. Prostředí příjemné, ceny jídel také a pivo vynikající.

***

Je to dva týdny, byla jsem předvolána k soudnímu stání ve věci, o které bych nejraději pomlčela. Hlavní je, že jsem si večer před cestou našla na mapě, kam mám dojít. Soud pro Prahu 1, vedlejší ulička z Celetné, dům skoro naproti tomu U Černé Matky Boží.

Ráno jsem přijela brzy, bez obtíží jela pár stanic metrem a udělala jsem si po dlouhé době procházku z Muzea (Václavák) na druhý konec náměstí, zahnula do správné uličky a pořádně se podívala, od kdy mě čekají. Času mi stále zbývalo hodně, takže jsem se při pohledu na hodinky pobavila představou, kterou jsem o pár chvil později spáchala doopravdy. Celetnou jsem procházela pomalu, prohlížela si výlohy, v klidu došla na Staroměstské náměstí a v malém hloučku čekajících turistů (byli to Asiaté, nemluvili česky a měli foťáky- nefalšovaní turisté) zaujala místo vzadu. Do hodinového rituálu orloje chybělo 5 minut. Hlouček studentů s dospělým doprovodem se k nám blížil pomalu, viděla jsem hromadu otrávených obličejů, které spíše zajímalo, kdy si budou moci zajít do nedalekého Starbucks pro kafe nebo pro BigMac do "Mekáče". Já jejich znudění nesdílela. Bavila jsem se tím, že jsem v obležení turistů a úplně dobrovolně civím na cinkající Smrtku.

***