Znáš "Okýbaču"?

Někde bude něco špatně. Protože Okýbaču znají všichni ze školky.

***

Byla doba, kdy bylo doporučováno, aby se miminka pokládala na bříško. Vyrostla tak jedna generace lidí, která- podle našeho pana doktora- se mohla udusit ve vlastních zvratcích a nedožít se ani roku. Dnes se radí opak, nechat miminka spát na zádech a nejspíš tak vyroste několik dalších generací. A když se mi dostane do ruky kniha básniček, které jsme se museli ve škole naučit zpaměti, dochází mi, že dost generací vyrostlo na slepém opakování a učení se frází jen proto, aby je uměly nazpaměť kvůli známce, pro radost dojatých rodičů, kvůli melodii písní. Protože až teď zpětně mi dochází, o čem vlastně ty básně byly a věřte, že mi je náležitě trapně.

***

Opakování je nejjednodušší, i moje malá toho nejvíc nakecá tím, že po mě opakuje slova a pomalu si osvojuje melodii slova, počet slabik, význam pomocí ukázání na předmět, dýchání. A možná se mě v "otázkovém období" bude ptát, proč je nebe modrý a proč se auto jmenuje auto. Říkám si, že je to dobře, i když to bude otravný. Je důležité naučit se ptát, když něčemu nerozumím. Ačkoli to umí úplně každý zopakovat a nepřemýšlet o významu natolik, aby se tomu opravdu porozumělo.

---

Nevím, na straně koho je vina. Jsme to my rodiče, kdo chce po dětech, aby už dali pokoj? A posíláme je k encyklopediím, tabletu? Nebo učitelky ve školkách, které mají na starosti velké množství dětí, které musí jednotně nasměrovat na požadavky základních škol a nemají čas zabývat se každým dítětem zvlášť? Nebo školy, které v honbě za známkami nevysvětlují, ale chtějí výsledky? Kdo ví?!

Sama za sebe můžu říct, že jsem pro, aby se doba změnila. Abychom se začali ujišťovat o tom, že děti opravdu rozumí. A procházeli s nimi slovo po slově. Protože ze zvyku "nehnat se za odpovědí" vznikají zlozvyky, které vedou do průšvihu i dospělé lidi, kteří by už měli mít rozum, nebo se to alespoň čeká. Nečteme smlouvy pořádně a malá písmenka přelítneme očima s hodnocením, že jsou moc malá a asi nedůležitá. Nemáme otázky na pracovním pohovoru a až po týdnu nám dojde, že jsme zase někam blbě vlezli a na něco neuspokojivého kývli. Přeskakujeme návody při skládání nábytku z krabice a raději se s tím zlobíme o hodinu déle, nebo návody čteme tempem Usaina Bolta, až nakonec strčíme plecháček do mikrovlnky.

Jako dítě jsem také zpívala v písničce Ach synku, synku "domalísi", "oralísi". A "okýbačovi" ovečky zatáčá. Nerozumím, opakuju. Až časem mi to začalo v hlavě hlodat. Na základce, když jsme se ve škole učili o slovesech s -li. A z "oralísi" se stalo "oral-li jsi". K "okýbačovi" jsem se dostala teprve nedávno, slyšela jsem děti ze školky zpívat sborově a moc hezky se to poslouchalo. Kdyby se ovšem neučily tu mezeru: "černo (čekám a dělám pomlku, jako by to nepatřilo k sobě) okýbača (nestíhám, vyslovuji dohromady)". Až mě to začalo tahat za uši.

Třeba dělám z komára velblouda a moje snažení s Lůcou bude okolím vnímáno jako zbytečnost a novota. A třeba sama na to časem budu nadávat, že se mě pořád na něco ptá a mě docházejí odpovědi. Ale zahazovat před dětmi klíče k pochopení je podle mě trestuhodné. A třeba si tak jednou sami podřežeme větev, na které všichni společně sedíme. Kvůli pohodlnosti, neorganizování, čekání, že to za nás udělá někdo jiný- třeba školka, škola, rodiče. Samostatně myslet vnímám jako výhodu, která otevírá cesty dál. Dalekohled, který přibližuje obzory. A klíč, který otevírá dveře v labyrintu světa.