Zpáteční lístek do reality, prosím.

Někdy i po týdnu v jiném prostředí máte strach z toho, co čeká ve světě, ze kterého jste na okamžik odešli. I já ho měla. Přítomnost se pro mě stávala neúnosnou a pro svoje dobro jsem zvolila možnost pobytu v krizovém centru. A můžu říct, že jsem tehdy udělala dobře, ačkoli mě provázely obavy, když jsem měla být vypuštěna mimo zdi, mezi kterými jsem našla na několik dnů azyl.

Bylo toho na mě moc. Přestěhovala jsem se, začala pracovat jako osobní asistentka a k tomu střídala několik dalších brigád. Bydlela jsem u tety a její rodiny a i tam jsme vztahy měly komplikované, protože v jednom z přivýdělků byla mojí přímou šéfovou, která mě dusila úplně stejně jako ostatní podřízené. Kolikrát jsem ale měla pocit, že konkrétně mě drtí víc, než je potřeba. Bylo pro mě těžké oddělit pocity, které mě naplňovaly v práci a zbavit se jich ve chvílích, kdy jsme spolu jely domů, po zbytek večera jsem bývala zamlklá. A navíc jsem přišla o blízkého přítele a jeho podporu na dálku. Skypovali jsme si obvečer a jednou se to mezi námi pokazilo. Už nikdy jsem ho neslyšela, to mě drtilo asi nejvíc. Cítila jsem se sama, zmatená a nevěděla jsem přesně, koho vnímat jako přítele a na koho si dávat pozor. Nakonec jsem začala útočit na všechny strany a než jsem se úplně pomátla, našla jsem si adresu centra, kde mi po pohovoru nabídli postel, skříňku a týdenní program a následný týdenní stacionář, do kterého bych mohla dojíždět. Následující odpoledne jsem měla zabalenou tašku a zrušenou veškerou práci. Plná smíšených pocitů jsem zazvonila na zvonek a otevřela mi zdravotní sestra.

Beruška.

---

Když jsem procházela hlavním vchodem, vzpomínala jsem si dobře na slova, která paní doktorka pronesla. "Divím se, že jste nepřišla dávno, s takovou rodinnou anamnézou a v takové situaci"... "Nepociťujte selhání, že jste v minulosti docházela na psychiatrii v délce jednoho roku, máte za sebou tak rychlé změny, že by to zamávalo i zcela zdravým neléčeným člověkem". Sestra mi všechno ukazovala, denní program, společenskou místnost, pravidla centra vytištěná na dveřích a stůl, kde se podává jídlo. Hlavně mi několikrát zopakovala, kde mají místnost lékaři a kde se doklepu na ni, kdybych něco potřebovala. Následovalo mě ubytovat, takže jsem vešla do pokojíku se dvěmi postelemi, skříněmi a umyvadlem. Další dva dny budu bydlet s jednou paní, bude brzy propuštěna a pak budu mít celou místnost pro sebe.

Vybalila jsem si oblečení do polic skříně a zavřela dveře. Zahleděla jsem se z okna. Budova stála lehce na kopci, takže byl z okna zajímavý pohled, ačkoli kousek od parku, který odděloval budovu centra a silnici, se tyčil další kopec s vysokými budovami. "A tam nahoře, v tom krpálu, je nákupní centrum Flora", říkala jsem si pro sebe. V každém okně, které jsem viděla, mohlo žít tolik lidí. Moje nepříjemné pocity, které se mi vrací, jakmile si vybavím větší množství lidí, se dostavily i tehdy. Vzdychla jsem si a snažila se zahnat obavy do společenské místnosti. Zde právě začínala společná aktivita pod vedením sestry, která mě před několika minutami prováděla místnostmi. Když mě viděla, pronesla ke mě několik vět. Že je ráda, že jsem se převlékla do pohodlnějšího oblečení, že se můžu přidat, ale je jen na mě, co během cvičení budu chtít dělat. Této svobody jsem o pár chvil později využila.

Přátelsky naladěné dámy (ano, opravdu jsem tam neviděla ani jednoho muže) si vzaly ze skříně podložky na cvičení a pod vedením sestry se začaly pohybovat. Vzala jsem si také jednu a postavila se úplně dozadu. Klasické protahování svalů se propojilo v terapii, při závěrečném opakování se měly navzájem pohladit ruce, které přibližují. Také se měla pohladit hlava, která vnímá a naslouchá. A mimo jiné se mělo pohladit i břicho, protože je to domov všech důležitých věcí, střed nás samotných. A nakonec se obejmout. Poslední dva kroky jsem nedokázala, odmítala, čehož si sestra všimla.

Přítomné dámy měly různé příběhy. Jedna byla po rozvodu, žili spolu 50 let a jemu ruplo v hlavě. Druhou manžel bil a také se rozváděla. Mladší paní byla zaměstnána v personalistickém odvětví a vybírala do různých firem zaměstnance podle daných parametrů. A tlačili jí do větších otáček, než zvládala. Paní, co se mnou sdílela pokoj, byla po dlouhodobém vztahu, před svatbou, než na něho praskly všechny podvody, které na ni ušil. Během toho týdne centrum vyhledal i jeden muž, co míval firmu pro různé druhy teambuildingu a zkrachoval, ačkoli se mu relativně ještě nedávno dařilo. A jednou v noci také policisté po zásahu přivezli paní s dospělým synem, muže sice vykázali, aby je už nebil, ale oni stejně nedokázali vydržet v těch zdech ani o minutu déle.

Víte, když dlouhou dobu máte v sobě takový zmatek, cítíte se slabě a první dny hodně prospíte. Sestra mě kolikrát musela budit na jídlo nebo na sezení s doktorem. V tomto prostoru jsem se začala cítit dobře, bezpečně. Dívat se ven z okna bylo zvláštní. Cítila jsem, že tady kde jsem, je bezpečno a všechno, co mě dohnalo sem, je tam venku. Jako bych byla ve skleníku, bublině, která mě chrání a nepouští ke mě nic z toho špatného. Na jednu stranu vás to možná uchlácholí, ale když vám dojde, že se čas odchodu blíží, může vás přepadnout panika. A strach, že nejste připravení na ty boje, které budete muset zvládat bez ochranného skla.

Tehdy mi přišlo zvláštní, co nám jednou řekla sestra při večerním rozhovoru. Že "si nemáme vyměňovat kontakty, ať zde potkáme kohokoli zajímavého". V prostředí, kde se cítíte natolik bezpečně, se můžete někomu otevřít víc, než by bylo správné, klidně se i zamilovat. A vztahy založené na "společném pobytu v krizovém centru", mohou být stejně trvalé jako ty z válečného prostředí, společně přežité katastrofy, náročné situace, která není dobrým základem pro normální vztah. Všechen ten vyplavený adrenalin.

Sezení s doktory bylo ze začátku nepříjemné. Kladli moc otázek a pro mě bylo složitější promyslet odpověď tak, abych nemusela moc mluvit. Často jsem se zamotávala. Jednak proto, že jsem byla právě probuzena sestrou, jednak proto, že se mi nechtělo úplně o všem mluvit, ačkoli jsem věděla, že i detaily a nenápadné maličkosti dokáží pěkně pocuchat nervy. Ale nakonec jsme se sehráli a našli si k sobě cestu, vlastně mě i pobavilo, když jsem dostala do ruky kartičky se skvrnami a měla jsem si udělat test, podle sebe, ve svém tempu a mohla se dívat, jak dlouho jsem chtěla. Potřebovala jsem j
enom čas a ujasnit si, že v tomto prostoru žádní nepřátelé nejsou. A ani venku není nepřítel úplně každý.

Když jsem procházela dveřmi, vyprovázela mě paní doktorka, která se mnou tehdy vedla první pohovor. Stiskla mi ruku a popřála divadelnické: "Zlomte vaz". Mrkla jsem na ni a s úsměvem se zeptala: "Komu?"

Jednou ráno, když jsem šla na autobus a mířila do stacionáře. Bylo krásně.

Cesta z ochranného skleníku byla zvláštní. Sluníčko mi svítilo do obličeje stejně jako ten celý týden, ale obavy jsem cítila o něco méně. Jako když se celou dobu bojíte, co bude až... něco... v moment, kdy to přijde, víte, že to není nic strašného. Jen jeden okamžik.

Žebřík do nebe.

***

Jak jsem řekla už dříve, nestydím se za to, že jsem docházela k doktorovi, kde jsem si "nechala pomoct, abych si pomohla sama". Ačkoli jsem následně prožila dva týdny různě blízko budovy Riapsu v Praze. Kde jsem si pro jistotu potřebovala upřesnit to samé v novém prostředí. Čas od času, když se stane, že nemocný člověk uteče (nebo je bezdůvodně propuštěn) a někoho pobodá, chytám se za hlavu. Následně se zvedá vlna kritiků nemocných, znalců "konečného řešení otázky narušených", v lepším případě jen kritika primáře nebo ředitele (ale přiznejme si, kdo zůstane jen u toho). Moje pocity v tu chvíli nejsou nejlepší, protože někdo něco pokazil nejen sobě, ale nám všem, kteří mají v kartě poznámku o jakémkoli léčení. Ačkoli já tvrdím, že nebezpeční nejsou ti, co ví, že mají problém a nechají si pomoct, aby si pomohli sami, ale ti, kteří si nepřiznávají problém a úplně na to kašlou, neznamená to, že takový názor musí mít ještě někdo další. Lidi normálně mají problémy. I mě v některých ohledech něco trápí a přivírám nad tím oči (momentálně se jedná o čištění dutin a jarní rýmy, protože mi rozmrzá nos, ale když si představím, co se s těma hadičkama dělá a až kam...). Ale alespoň nikoho neohrozím sebevražedným najetím autem do kamionu nebo výbuchem plynu.

***

Všechny fotky byly pořízeny v době, ve které se tento příběh odehrával. Všechny (kromě této) pořízeny mnou. Tuto udělala teta poslední den stacionáře před svým domem, kde jsem bydlela ještě několik dalších měsíců, než jsem poznala svého muže. A ten už mě vyléčil úplně.

K čemu tento článek? Prvně jako moje vzpomínka na místo, které mi pomohlo vypořádat se s lavinou, která se na mě navalila. V další řadě jako varování, abyste neodkládali problémy na příště, protože příště jich bude nejspíš opravdu hodně. A také jako postěžování, jak mě štve cejchování a škatulkování, odsuzování a zakazování práce jen proto, že jste sami pro sebe něco udělali. A pro ty, kteří v nějakém podobném zařízení byli nebo jsou- protože znáte pocit, že se brzy dostanete tam ven, kde se to na vás nahrne nejspíš úplně stejně a všechno to bude zas a znovu a tentokrát se musíte sami pokusit jinak a znovu s věcmi prát. Mě stačilo ujasnit si, kdo jsem a kam jdu. A také potkat parťáka, se kterým vím, kdo jsem a kam společně jdeme. A momentálně mi pomáhá vidět, proč ještě se musím snažit a to mě zaměstnává na celý den vyjma spinkání. Přesto nepovažuji tuto "dovolenou" (ale psychicky náročnou- ostatně proto, že se musíte sami změnit a kolikrát v dost velkém rozsahu) za ztrátu času nebo krok špatným směrem. Lepší, než se tvářit jako pohodář a pak se jednoho krásnýho dne rozjet v plný rychlosti do sloupu.