Jsem celkem zdravá a říkám si, jaké mám štěstí. Někdy je ale otázka, kdo je na tom vlastně hůř...
Kolikrát jsem si říkala, že lidé s postižením jsou chudáci. Nedokáží žít plnohodnotný život. A možná kvůli frustraci už ani nechtějí. Ale při takových myšlenkách jsem se plně projevovala úměrně věku- bylo mi teprve deset. Horší je, když z takových myšlenek nevyrostete a s takovým bludem žijete příliš dlouho. To potom hrozí, že starého psa novým kouskům nenaučí ani vlastní zkušenost.
***
Čtyřletá jsem narážela do nábytku a moje máma si nějakou dobu myslela, že to dělám ze zábavy. Až po čase ji napadlo, že možná doopravdy mám něco s očima. Vyfasovala jsem klapku přes oko a po čase i první brýle, plastové velké okuláry, těžká skleněná skla a sedm dioptrií na každém oku. Diagnoza: tupozraká, paráda.
Život s brýlemi brzy zapadl do vyjetých kolejí. Ve školce si již děti nemyslely, že "nemám očíčko" a i já za čas zapomněla, jak jsem bez brýlí vypadala. Svoji podobu v zrcadle jsem přijala za svou, po letech cvičení jsem snižovala dioptrie, až jsem se ustálila na 3,5, které mám dodnes. Samozřejmě už dávno nemám takový šílený model, skla jsou lehčí a obroučky kovové. A v posledních dvou letech si moje stařičké brýle procházejí každodenním terorem ze strany malé sabotérky, která je už několikrát v pantu zlomila, když jsem v období nevolností musela rychle vyběhnout z postele na záchod. Zkuste bez zaostření a s překrývajícím se obrazem stříhat malé nehtíky na cukajících se prstíkách- to je teprve adrenalin.
***
Kdo by si troufl tvrdit, že jsme to my, zdraví, kteří žijí život málo hodnotně?! Jako říkat, že ptáci, kteří narazí do drátů vysokého napětí nebo jsou sraženi autem a mají pohmožděná křídla, si pobyt v odchytových stanicích užívají mnohem lépe, než ti volně poletující. Přesto se odvážu a budu tvrdit, že život bez tohoto smyslu není úplnou tragédií, ačkoli sama jsem tento stav zažila jen jednou na krátkou dobu a nemusela jsem vykonávat svoje zaměstnání.
***
Bylo to krátce po tom, co jsem se nastěhovala k mému muži. Celý rok jsem nebyla nemocná, ale v jeden okamžik se u mě musela sejít angína, chřipka a zánět spojivek. V krku mě bolelo dlouho a slabost mi neusnadňovala vůbec nic. Až mi jeden den začaly ze zdravého oka téct bílé žmolky čehosi. Kdyby to bylo alespoň to druhé oko, byla jsem zvyklá, že většinou problémy přicházely z pravé strany. Neschopnost vidět se dostavila druhý den a spolu s ní se projevily veškeré příznaky. Nedokázala jsem jedno oko otevřít, z druhého teklo proudem, teklo z nosu, bolela hlava a teploty se blížily 38,5. Muž mi vyřídil volno, tak bych se v obchodě ukázat nemohla a také musel zajít k doktorce a vyzvednout mi léky. Na cestu autobusem jsem si netroufala.
Ležet v posteli bylo děsné. Hodně jsem spala, měla migrénu už jen z toho, že mi zasvítilo do obličeje světlo z televize přes zavřená víčka. Nedokázala jsem jíst, kromě piškotů, nic. A vypila několik krabiček čaje. Poslepu jsem si ho chodívala udělat plnou konev, poslepu jsem slezla z vyvýšené postele po osmi dřevěných schodech (bez zábradlí!), procházela kuchyní na záchod, po několika dnech se i sama koupala poslepu ve sprše. Když se jednou muž utrhl a odešel "na chvilku" do hospody a ani po čtyřech hodinách nebyl k nalezení, bála jsem se. Údajně bylo ryziko náledí a cestou lesem se mu v noci mohlo stát cokoli. Jak bych ho slepá našla a pomohla mu, kdyby třeba někde ležel se zlomenou nohou?! Ten večer byl jedinou noční můrou, kterou jsem za celou dobu musela prožít.
Když to celé skončilo a mě povolilo alespoň jedno oko, mlhavě jsem viděla, že jsem zhubla asi 6 kilo, hlavně to bylo vidět v obličeji. A taky jsem nadšená zase viděla světlo v jiných odstínech. Ale zároveň mě hřál pocit a vědomí, že se dokážu obsloužit v denních záležitostech bez pomoci i bez očí, zametat na kolenou se smetáčkem a lopatkou jen po zvuku a paměti. Moje štěstí bylo, že jsem nemusela do práce, ale jinak jsem na sebe byla hrdá.
***
"To se ale nepočítá", můžete říct. Parádní na tom je, že fungovat poslepu si může zkusit každý sám. Nebo se nechat obluhovat v černočerné kavárně slepcem.
"Chtěla, abych věděl, jak slepý člověk vnímá ráno a jídlo a tak mi přes oči uvázala kapesník a ukázala mi, jak se po kuchyni pohybovat a jak se dostat do ledničky jen po hmatu.
Ještě nikdy jsem nedržel grapefruit a nepřivoněl k němu, nerozřízl ho a nevymačkal šťávu, necítil voňavou šťávu a kůru na prstech. To samé: zrnka kávy. A chleba. Ostružinová marmeláda. Dokonce jsme pak poslepu umyli i nádobí.
...
Pořád jsem měl mít zavázané oči. Zavedla mě do koupelny, kde mě vydrbala pod sprchou, umyla mi vlasy a pak mě strčila do japonské vany. Koupel voněla po limetkách a taky tam zapálila vonnou tyčinku s vůní borovice. Pak mi z té vany pomohla ven, osušila mě a odvedla zpátky do postele.
...
Abys mě pochopil, nejsem nešťastnej nebo tak něco. Spíš třeštím, jak jsem šťastnej. Nejkrásnější večer a ráno mého života. A to myslím naprosto vážně. Ona se starala o mě! Vždycky to bylo naopak. A to je Dulci-Maria slepá!"
Robert Fulghum- Drž mě pevně, miluj mě zlehka
Komentáře
Okomentovat