Regál na truhlíky pod okno

Letos poprvé stáleplodící jahodníky a petržel, mateřídouška a máta...

uvidíme, co umře pod mým dohledem jako první :-D

Co se dá dělat, muž mi stále jezdí za hranice a většinu času trávím doma s Lůcou. Sama. Šílím z toho, protože její vzdorování občas nabere bizardní rozměry. A mě rychleji rupnou nervy. Nevýslovně se tedy těším na ty dny, kdy je muž doma a opečovává ji většinu času on. I ona je ráda, takže všichni spokojeni. A k mojí spokojenosti mi muž splnil i jedno přání navíc.

Jaro mám ráda. Barvy a ty vůně (které jako alergik na trávy a pily) fakt miluju, přesto sama vyhledávám příležitosti, jak se o nějakou zeleň starat. Ovšem u nás to není tak jednoduché. Tchán stále patří do kategorie lidí, kteří si vliv a moc užívají a rádi to připomenou, kdykoli se o něco někdo pokusí, takže záhonky nepřicházejí v úvahu. Což o to, letos bych se s břichem sama nerada krčila nad plením jahod. Proto mi muž během dvou dnů vyrobil pomocníka.

Není v závětří, takže ho pořádně slepil a napevno přišrouboval, aby vydržel i pořádný nápor větru. Vše na míru...

A dokázal by to prodávat za 840,-... Když o tom tak přemýšlím, viděla jsem v řetězci podobný, za 1200,- a rozhodně nebyl tak stabilní. Mám prostě štěstí :-D

---

Co mě naprosto fascinuje, tak dívat se během krátkých návštěv v dílně s Lucinkou, jak mu jde práce od ruky. Mašin se bojím, mám ráda svoje ruce. Navíc bych se bála, že mu něco zničím a bude ho to stát zbytečně peníze, které by mohl použít na něco jiného. O to víc obdivuju, když někdo něco opravdu dobře umí. Pak se díváte na výsledek a říkáte si, jak je to fajn a jak to doteď mohlo bez toho jít. Nebo třeba to, co já: "Je to tak hezké, až se to před náš dům s obouchanou omítkou ani nehodí."

A ten detail... Jistící proužek zezadu, aby truhlík nespadl a drážka na okraji, aby se nevyklopil a byl stabilní. To mě dostalo do kolen.