Kráva nebeská

Když někde vyrůstáte a dospíváte, najednou se vám dostane prozření a vaše životní cesta se začne rýsovat. A vy po ní jdete, protože jinak vám hrozí v lepším případě problémy, v horším smrt. Ale je vůbec možné dostat se na její konec, když jste kráva? A když už se tam dostanete, bude to stejně znamenat štěstí?

Byla jsem zvědavá, co mohl někdo jako David Duchovny napsat, to je jasné. Z Akt X a Californication ho zná snad každý druhý a "kdo by tedy nestál o jeho prvotinu"?! A když jsem ji dostala poprvé do ruky, došlo mi, jak je slaboučká, s obrázky a s krávou stojící na zadních na obalu. "No paráda," říkala jsem si, "zase ji dvakrát otevřu během Lůcina spinkání a přečtu ji jedním dechem." Cha, to by ovšem šlo, kdybych všechno napsané brala jen na lehkou váhu a nezkoušela si tužkou zatrhávat zajímavé pasáže (stále vím, že se to nedělá a stále to prostě dělám!).

---

Stručné shrnutí na stránkách obchodu mě lákalo na veselý příběh o krávě Else, která byla hloubavější než ostatní a které se při jedné noční výpravě k domu farmáře dostalo prozření a pohledu do její budoucnosti. Doslova. Vidět totiž televizní záběry z jatek a zakrvácená mrtvá těla krav, prasat a slepic, které byly ještě o záběr dříve nacpané v klecích bez prostoru k provětrání křídel, to je opravdu děsivé. A jak velký obrat to v jejím životě odstartovalo, si nemusíte dlouho domýšlet. A že ji na její cestě "za svobodou a životem" do Indie doprovodí i prase snící o cestě do Jeruzaléma (protože vám život neohrožuje nikdo, kdo vás nemá chuť sníst- kdo by pojedl právě tam nečisté zvíře) a vyhublý nelétavý krocan, který se také bojí o svůj život kvůli blížícímu se Díkůvzdání, to je jen třešnička na dortu. Protože pro krávu by bylo přece i tak těžké dostat se do Indie, natož s nenápadnou dvojicí společníků ze zvířecí říše.

Bedničkový bůh

***

Maso jím a ráda. Miluju ale zvířata nejen na talíři. Mám slepice a kohouta, starám se o ně a mám je i pojmenované. Kdyby bylo nevyhnutelně nutné je zabít, abych nakrmila svoje děti a muže, protože bychom nic jiného neměli a nebyly by jiné možnosti, udělala bych to sama, vlastnoručně a v tichosti bez slz. A prostě myslela na koloběh života a na -říkejme tomu třeba- "nutné zlo", které nás nutí určit priority i snášet jistou dobu těžké podmínky. Přesto jsem při čtení některých pasáží více rozuměla svému strejdovi, který je vegetariánem a je hluboce přesvědčen, že i to nejmenší a nejhubenější kuře má ponětí o tom, kým je a má vrozené sociální cítění a hluboce prožívá vztahy se svou matkou, sourozenci i okolím. A je tedy nesprávné ho od nich odloučit jen proto, že jsem před chvílí dostal chuť na maso, ačkoli si můžu dát třeba úžasně připravené tofu se zeleninou. Elsie stejnou teorii používá velmi obratně a na této story staví celou svoji kritiku nenasytných lidí, kteří nemají dost a sice z krav a jiných hospodářských zvířat zpracují všechno možné, ale stejně se nedojezené ("ostatky") jídlo válí vyhozené v popelnici jako něco odsouzeníhodného, co nemusí být nijak uctěno.

Je pravda, že ani tak nepřestanu maso jíst. A kdybych chtěla o tom nějak polemizovat, nechala bych se jistě někdy strhnout a přečetla si článek o tom, jak je trestuhodné krást telatům mléko a zabíjet nevylíhlá kuřata kvůli omeletě. Článků bylo napsáno dost a já asi nemám kapacitu a potřebu obhajovat svoje pohodlné lajdáctví, protože já omeletu fakt ráda a mléka bych vypila litry, hlavně teď. Že ale někdo nedojídá nakousnuté a bez rozmyslu to háže do koše, že se maso v obchodě raději vyhodí, než aby se dalo charitě, to sleduju delší dobu a je i mě z toho přebytku a nedocenění smutno. Snad se se zákony něco udělá. Snad. Protože jinak bychom si opravdu jako společnost zasloužili i nějakou tu facku v podobě sucha a nedostatku vody, jídla, surovin.

***

Proč spolu lidi nekomunikují jako normální zvířata? Je toho spousta, co na nich nechápu.

Kniha mi několik prvních stran vlastně moc neseděla. Věděla jsem, že mám čekat veselou cestu jedné krávy, ale že bude ve vyprávění ta kráva opravdu tak vláčná, bude mi povídat něco o selfie a jak a proč se dělají, nebo co jí radí její redaktorka, aby se kniha prodávala dobře, to bylo chvilkami moc i na mě. Říkala jsem si: "A co je mi sakra do toho?! Jak ses doprčic dostala do tý Indie?" Jakmile ale Elsie, prase Šalom a krocan Karl vyšli z farmy, děj nabral jasný směr a stal se pro mě zajímavější. Zdlouhavé rozmazávání mě nebavilo nikdy, ale koho by nenaštvalo očekávání velkého příběhu ve slabé knize s obrázky a kapitolami věnovanými jen informacím ze schůzky s redaktorkou? Chci příběh a basta!

Cesta do Indie byla dlouhá a opravdu neuvěřitelná, přesto plná zvratů, setkání a překvapení. A kniha nebyla po dočtení vůbec špatná. Asi právě ta původní očekávání byla mým hlavním problémem. Napravím to tak, že si ji přečtu znovu a klidně i s těmi kecy o moderních novinkách, kterým by jiná kráva nerozuměla.

***

Ke knize se vracím i v pozdějším článku.

Poděkování patří mému oblíbenému prodejci a sponzorovi, který mi knihu poslal v rekordním čase. A také holkám z oddělení korespondence, že mi poradily, když jsem uvažovala o výtisku ve slovenštině :-) (ne, že bych to snad nezvládla, ale dlouhé texty mě odrazují). Takže ještě jednou- DÍKY.