Rozhodla jsem se, že budu psát i tobě, ty moje maličká. Víme o tobě s tatínkem už nějakou dobu, ale teprve nedávno nám doktoři řekli, že budeš holka jako lusk a to nám udělalo radost. Tatínkovi také, ačkoli tajně doufal v pomocníka do dílny. Ale kdo říká, že podávat vruty nebo šroubovák nemůže holka nebo dvě? :-)
Sama nevím, jaké to je být druhá, protože jsem takové štěstí na sourozence neměla. Táta je sice má, ale je nejstarším ze všech. Ale určitě nechci, aby ses cítila odstrčená a opomíjená, budu psát i tobě. Nejdříve třeba o tom, že na tebe právě teď čekáme a za tři měsíce si tě budeme moci pochovat a pomazlit. A než se tak stane, můžu psát o tom, jak je mi teď.
Zuzanko, říká se, že rozestup dětí 2 roky od sebe je jeden z těch nejlepších. A já ti můžu říct, že "jak u kterých dětí". Tvoje pošťuchování si užívám jen ve chvilkách, kdy Lůca spí, což není často. Nebo je hodná a v klidu, což je ještě méně časté. Je to tentokrát o tolik jiné, než v době, kdy jsme čekali Lucii. To jsem byla celé dny doma, jedla jsem, kdy jsem chtěla a chodila ven, kdy jsem chtěla. Běhání po úřadech a kontrolách bylo minimální a tak bylo snadné organizovat si den podle svého. V tuto chvíli to nejde jen podle mých přání a přesto si nacházím chvilky, kdy je mi dobře a mám čas na sebe i tebe. Tvoje šťouchání vnímám stále, ale jen ve chvílích klidu si ho užívám plně. Jinak mi vyletí ruka k břichu a pohladí ho v místech, kde ses ještě před chvílí opírala. A následuje úsměv. A potom i okamžitý návrat do reality, protože sestra právě vylévá čaj z lahve na stůl- přesně jako sedmkrát předtím ten samý den.
Možná máš pocit, že i teď čteš jen o tom, jak jsi pro mě schovaná v bříšku přítěží, ale není to tak. Jsi nejčastějším důvodem, proč se za den usměju. Druhým je Lůca, třetím váš tatínek, když je zrovna výjimečně doma. Vědomí, že kromě Lucinky budeme mít ještě tebe, je moc krásné na to, abych ho potlačovala jen proto, že jsem unavená z napomínání sestry nebo se necítím dobře kvůli natékajícím nohám. Ano, ty natékají a venku chodím už jen v sandálech nebo pohodlných pantoflích (když prší- s ponožkami), ale ani za nic bych nevyměnila tebe. Za tebe ta chvilka trápení stojí, navíc, když mě zevnitř tak hezky kolikrát pozdravíš pohlazením.
Víš, ať se stane cokoli, musíš vědět, že být druhá není trest. V pořadí narození ani při proběhnutí cílové rovinky ve sprintu. A to, že jsi druhá, nebude nikdy znamenat, že jsi na druhém místě u nás a nezasloužíš si tolik pozornosti, lásky nebo pomazlení jen proto, že jsme si na tebe počkali dva roky navíc. Nikdy nebudeš nechtěná nebo přítěží, zklamáním nebo někým zbytečným. Jsi naše a jsi z nás. A já si tě nosím a zahřívám úplně stejně, jako jsem tehdy nosila Lůcu a nemiluju tě o nic méně, než ji.
Těšíme se na tebe, Zuzanko.
Komentáře
Okomentovat