Úspěšné cesty

Kolik velkých příběhů a dobrodružství by nevzniklo, kdyby spisovatelé byli ochromeni strachem. Kolik škod by bylo napácháno, kdyby Darwin seděl doma na zadku a Emil Holub by hnízdil hezky doma v Čechách a nebyl by lezl do Afriky. Čekal by nás svět ochuzený o představu, že se stačí prostě jen odhodlat, věřit a se zavřenýma očima udělat ten poslední krok dopředu do prázdna.

Já jsem ale pesimista a raději si dvakrát rozmýšlím, než se do něčeho pustím. Jestli se má cenu angažovat, nebo raději sedět doma jako pecka a ušetřit si natlučená kolena a bolavé nohy. Na jednu stranu to zní jako moje prozíravost, na druhou stranu je to znak nehezkých obav. Nebo spíše ohlas negativních zkušeností, kdo ví. Pocit, že jste si tolikrát natloukli nos a nemáte chuť mít ho natlučený zase. Pochybuju. Kolikrát pochybuju sama o sobě a říkám si, že moje opatrnost je přehnaná a připravuju se o radosti, ne jen ta trápení. Ale taky ne vždy jsem opatrná.

---

***

V životě jsem se maximálně odvázala, když jsem kývla na společné bydlení s týpkem, co jsem ho ani pořádně neznala. Měla jsem jenom pocit, že mě ještě v budoucnosti překvapí. Překvapil. Překvapuje mě dodnes, ačkoli jsme se už vzali, takže nemá teoreticky důvod snažit se mě ohromovat. Nikam mu totiž už utéct nemůžu. A skočili jsme po hlavě do dalších projektů. Děti a malá truhlářská dílnička na zahradě. Dílna jako jeho starost a děti většinu času jako ta moje. První dcera je energický čertík, je všude a ve skutečnosti nikde, hraje si se vším a po celé ploše bytu. Mohla bych snad někdy litovat? Mohla, ovšem, protože si pamatuju, jaké to bylo bez ní. Napadají mě věci, které prohlašují často slečny, které radikálně odmítají možnost těhotenství a rodiny a v tom je i chápu. Nemáte soukromí, na záchod nechodíte sami a nemůžete se prostě jen sebrat a vypadnout na x hodin ven. Všechno vyžaduje přípravy a plánování, taháte v kabelce plíny a mastičku na zadek, v podšívce kabelky najdete po nějaké době fleky od mlíka, co se tam vylilo z lahve. Občas váháte, jestli si vzít naušnice, protože když jsou opravdu hezké, potomek je může také shledat jako hodné zájmu a prostě vás čapne za ucho a jen doufáte, že povolí dřív bižu než boltec. A rozhodně postava, prsa nemusíte mít pevná jako dřív a i na bocích a bříšku je vidět, že vypadalo lépe. A stejně toho nelituju. Ani teď, když po zvětšení prsou o jednu velikost po první dceři, pozoruju, jak se zvětšují o další a to ta druhá ještě ani není venku. Nelituju, že chodím po městě v sandálích nebo pantoflích s ponožkami, když je hnusně, protože mi natékají nohy a nic jiného neobuju. Jako exot totiž vypadám většinou i bez nich, takže to není velká změna. A že se měním ve velrybu? Nikdo neříká, že tak hodlám vypadat do důchodu. Mám muže, co sám vedle mě trochu přibral, takže není komu co vyčítat a na koho ukazovat prstem. Navíc, děti jsem si neudělala sama se sebou, věděl, do čeho jde.

***

Víte, nastanou vždy okamžky, kdy se zastavíte a přemýšlíte, jestli něco mělo cenu a jestli to nebyla blbost a neuváženost. Jestli nebylo lepší otevřít na poslední chvíli oči a o krok couvnout místo toho kroku do prázdna, který rozjel vozík na horské dráze a pak jste se jen vezli se vším, všemi rozhodnutími a následky, které byste ani kolikrát nečekali, ale prostě jsou a budou a ponesete si je s sebou do konce svého života. A tak se možná (jako já) občas zastavíte, po střetu s mnoha zkušenostmi, a přemýšlíte, jestli se do toho dalšího dobrodružství vůbec chcete pustit. A já vám můžu říct jen to, že pokud se sami necítíte na tu dráhu, najděte si parťáka, se kterým se bát nebudete. Se kterým vás ani nenapadne se vůbec zabývat tím, jestli ano nebo ne. Tak jisti si budete a to proto, že na to jste dva a kdybyste se nakonec vážně vyflákali v zatáčce, máte 4 ruce, které se navzájem mohou podržet, dvě hlavy, které vymyslí dvakrát tolik možností, jak z toho ven a 4 nohy, které vás tím směrem ponesou.

****

Nedávno jsem dočetla knihu o velké cestě. Kde vlastně ani nešlo počítat s variantou kroku zpět a setrváním na místě. Vím, že příběh o krávě cestující do Indie je smyšlený a naprosto nereálný, ale přesto to dopadlo tak, jak to v životě často dopadá. Prostě směrujete všechno svoje úsilí nějakým směrem a když se tam dostanete, zjistíte, že tam tráva není zelenější. Že možná na konci duhy je zakopaný poklad, ale když už tam dojdete, zjistíte, že to skřítci stihli podminovat. A třeba se stane, že se kráva naučí chodit po dvou, aby nebyla nápadná, zarezervuje letenky a nasedne do letadla, ale když už se dostane do Indie, kde je posvátná a nikdo ji nehodlá dotáhnout řezníkovi, přesto nemůže být šťastná. Nemůže, protože nedokáže změnit ve svojí hlavě něco, co cítí za správné a rozumné, ačkoli by to znamenalo úplně přijetí společností vznešených krav, které nejsou zvířaty, ale jsou bohyněmi. Muset zahodit všechny vzpomínky, zkušenosti i myšlenky na to, že všechna zvířata jsou si rovna, ale prostě být jedním z těch rovnějších, tím nad-. Smířit se s tím, že mě nezabijí, ale stejně zavrhnou a nenechají v klidu žít jen proto, že nedokážu cizí učení přijmout za vlastní. To je teprve škola života.

A protože jsem pesimista, chtělo by se mi ptát, jestli to mělo cenu. Vždyť i ta kráva se nakonec vrátila do Států, takže ničeho z původního cíle nedosáhla. Kolik literárních příběhů ale začalo velkým očekáváním a končilo zjištěním, že ty větrné mlýny ne a ne ustoupit velké myšlence. A kolikrát i my pohořeli, nechali se vylít u zkoušek, vystřídali x zaměstnání, přecenili svoje chovatelské i pěstitelské síly a nakonec to stejně všechno pochcípalo. Možná, kdyby ta kráva necestovala takovou dálku, nevypadal by její návrat jako příliš velké selhání. Zvláštní je, že ona sama na konci knihy ničeho nelituje. Vrátila se sice zpět do země, kde ji čeká ještě pár let života, než se dostane na talíř, ale hodlá ho prožít v klidu a svůj příběh dát vědět světu. Vzhledem k tomu, že jí to vyšlo knižně, je spokojená a těší se na pastviny.

Čím vlastně měříme úspěch? Je to zlatý hmyz podobného druhu jako štěstí? V jakých se měří jednotkách? Mohu já zhodnotit, jestli je někdo jiný úspěšný? Podle toho, jestli má auto, dobře placenou práci, velký dům bez hypotéky a zdravé děti... znamená to, že moje měřítka úspěchu musí být měřítkem úspěchu i pro jiné? A ten samotný člověk, kterého porovnávám se sebou, musí být šťastný, protože toto má? Další kouzlo školy života. Mohu se porovnávat s jiným a vidět, co mám já a on ne, co má on a já ne a cítit, jestli mi absence těch věcí vadí nebo ne. Ale každý sám za sebe ví nejlíp, co chce. Nebo to každý sám za sebe časem zjistí
a přehodnotí, v každém případě, nikdo jiný to za nikoho neudělá. A to se mi na té celé věci líbí asi nejvíc. Dává mi to prostor pro vlastní soukromé štěstí, ačkoli lidem, kteří mě vidí procházet po mojí cestě života, to může připadat jako povrchní pitomost. A já si z plna hrdla křičím: "Tak ať!"