(Ne)pohoda s kočárkem

A vy jste si to malovala jednoduše, že? Tak na to můžete zase hezky zapomenout! Proč by to mělo být jednoduché, když vám to může klidně dalších pár let komplikovat život?!

Když se srovnáte s tím, že budete malého drobečka nějak přepravovat, zbývá vybrat, jestli šátek nebo kočárek. Když budu chtít brát ještě nákup a pár maličkostí navíc, je volba kočárku jasná. Pokud ovšem nechci chodit ověšená jako vánoční stromeček. No jo, ale který? Nebudu plácat, že cenové rozpětí dokáže nabrat i bizardní rozměry a někdy opravdu kroutíte hlavou, jak tohle malé nic může stát takový prachy, ale to se prostě v dětském byznysu stává. Takže v rámci hnízdícího syndromu před porodem sedíte nad displejem a prohlížíte typy a barvy a snažíte se něco přijatelného vybrat z internetových obchodů, popřípadě si sama obíháte prodejny a kroutíte hlavou v živém přenosu. Ovšem, dát dohromady představu univerzálního kočárku, kam by se vlezlo rostoucí dítě, nákup na týden a zároveň to bylo skladné při přepravě MHD, navíc nepůsobilo tak těžkopádně, aby byl vůbec někdo ochotný vám s tím pomoct do starého vysokého autobusu s úzkými dveřmi- jó, to je nadlidský úkol. A když už z nějakého přání slevíte, zjistíte, že přesně tento model je v úplně příšerných vyblitých barvách a jiné na skladě nejsou a nebudou. Áchjo.

Když už se srovnáte s tím, že máte co máte (a přinejhorším to vyřešíte koupí dvou rozdílných kočárků, které se musí také dvakrát zaplatit a někde parkovat), zjistíte spoustu dalších nutných věcí. Společným jmenovatelem je bezohlednost.

---

Předně vás překvapí, kolik místa na chodníku zabíráte a jak to některým kolemjdoucím může vadit. A že ani vyhrazená místa v MHD pro "kočárky a postižené", kde byste teoreticky (a logicky) neměli nikomu vadit, nemusí znamenat nějaké výhody. Protože mávání na řidiče na zastávce ještě neznamená, že vás celý hlouček mačkajících se lidí vůbec pustí a nechá nastoupit první, když zaberete nejvíce místa na sobě vyhrazeném místě. Prostě ne. Nacpou se dovnitř a většina se postaví právě na "bezsedačkový plac", na který se snažíte sama dostat a i s "Ehm, dovolíte, prosím..." si vykoledujete přinejmenším otrávené pohledy. A vy byste opravdu ráda vystoupila první, když už vám vystupování bude trvat déle a ostatní mohou dojít k jiným dveřím, kam se vy s rozměry kočáru nedostanete? To jste taková optimistka?!

***

Takto to zní, jako bych byla zahořklá matka, co všechny jen prudí a obviňuje z neposkytnutí pomoci. Pravdou je, že mi málokdy někdo do/z autobusu pomáhá a proto používám druhý- lehký kočárek, který si zvládnu zvednout i do vysokého starého autobusu, protože k nám na vesnici nízké bezbariérové nejezdí. A ten samý kočár je i skládací, takže mohu jet i v případě, že se tím samým autobusem rozhodne jet jiná maminka a není místo na dva přepravované kočárky. To potom vykulenou Lůcu posadím na sedadlo, strčím jí pod nohy nákupní tašku a složený kočár pod sedačku. Ale někdy se velkým nákupům nevyhnu a to potom musím vyrazit na cesty s velkým, stabilním a od pohledu jako kráva těžkým teréňákem (opravdu, krosit se to s ním dá i v lese mezi kořeny) a brát s sebou i muže jako nosiče, protože se do pomoci s tímto kouskem nikdo cizí nehrne. Nedivím se, ani já s tím kolikrát nehnu, když se snažím vydrápat se do nekonečných tří schodů sama.

Kdo mi z cizích většinou pomáhá? Kategorie pomocníků jsou podobné těm, které mě pouštěly sednout, když jsem těhotná (s Lůcou) jezdila po Praze metrem na kontrolu do porodnice. Pravidelně muži ve věku 30-50. Ti vyskočili, jak mě viděli. Potom maminky, taková soucitná pomoc. A dál to je spíše náhodné. Mladé holky jsou utahané ze školy a mají plnou hlavu kdo ví čeho. Mladí kluci machrují se svaly z posilovny, ale jak má dojít na činy, nechtějí si propotit čisté triko při zvedání břemen. Ženy 35+ jedou do práce, kde budou celou dobu na nohou/jedou z práce, kde byly celou dobu na nohou/táhnou samy nákup v igelitkách/mají volno, ale jedou si dát kafe s kamarádkou, dneska nepracují. A po důchodcích bych to nikdy nechtěla. Ovšem, výjimky jsou a budou a nemůžu všechny házet do jednoho pytle, protože se tam všichni nevlezou. Ale alespoň tak to mám já.

***

Takovou krásnou cestu mám minutu od domu, vede do polí a jako těhotná jsem si říkala, že pokud malá nebude moci spát, vezmu si baterku a budeme drncat po nocích a nikoho nebudeme rušit. Když jsem ale poprvé s kočárem a malou na tuto cestu vjela, došla jsem k názoru, že něco tak hrozného tomu děcku udělat nemůžu :-D

Zvláštní kategorií je terén a vhodnost kočárku do prostředí, ve kterém se budete pohybovat. To, že jste z města a na vesnici se nehrnete, není ještě výhra. Nerovnosti asfaltu, kočičí hlavy a vymleté dlažební kostky, vysoké obrubníky a špatně vyladěné krátce svítící semafory, které vám kolikrát dají jen cca 5 sekund na seskok do vozovky (a pak musíte běžet, aby vás nic nezajelo)- to je problém moderní doby i ve městech. A to bych mohla povídat, jaké to je, když bydlíte na vesnici, obrážíte větší obchody pěšky po lesních cestách/pěšky po silnici/autobusem a zároveň musíte čas od času jet s dítětem k zubaři do Prahy, kam autobus jede 50 minut, když není cestou zácpa.

Vypadá to jako mírný kopeček, ale úplně nahoře za zatáčkou je obrovitý hup, kde to protijedoucí řidiči rozjedou a nechají běžet z kopce dolu. A proto je to tak nebezpečné- nikdo vás do poslední chvilky nemusí vidět. Proto při cestě z kopce vždy běhám, těsně u krajnice, uši bez sluchátek a připravené zaslechnout přijíždějící auto.

***

Ono to může vypadat, že mi na matkách vlastně nic nevadí a že jejich zlozvyky chápu, protože sama jsem matkou. Omyl. I já mám kolikrát chuť k nějaké přiběhnout a dát jí výchovnou facku. Protože se snažím brát ohledy i na jiné, ačkoli oni na mě kolikrát ne. Zde výčet některých věcí, za které by matky měly dostat na zadek:

Procházení po nepřehledných místech

Řidičák nemám, ale umím si představit, že matka po
malu vykračující po okraji silnice v krátkém nepřehledném úseku, je pohroma. A to občas v jednom takovém místě u nás vidím dvě matky s kočáry vedle sebe, vesele se baví a ještě se diví, že řidič hlasitě zastaví auto popř. na ně něco zařve z okna. A to je jen záležitost třeba 30ti metrů. Jasně, i já chodím dva kilometry po silnici z obchodu, když se mi chce jet po lepší cestě než je ta polní, ale ten úplně nejhorší úsek sbíhám z kopce (opravdu, poklusem), abych byla rychle pryč, protože se sama necítím bezpečně a to blížící se auta v dálce slyším. A když už se mám minout na přehledném úseku a autem, stejně raději zamířím k příkopu, abych měla jistotu.

Přecházení silnice

Koho by to neštvalo?! Stojí a asi aby řidiči brali vážně, že chce opravdu akutně přejít, strčí kočárek z chodníku na přechod do silnice a čeká, jestli zastaví toto auto nebo až to další. A mě se chce přiběhnout, plácnout jí jednu po obličeji a zařvat "Stoupni si tam sama, krávo, a hádej, který tě sejme!"

A další zlozvyky matek, které mě dohánějí k šílenství, se ani nedají určitě definovat.

Štvou mě mámy, co stojí u přechodu pro chodce v hloučku a baví se spolu, zatímco jim děti běhají a jezdí na odrážedlech mezi nohama a jsou samy tak zabrané do hovoru, že nesledují ujíždějící ratolest a už vůbec je nezajímá, že jim za dva metry sjede po nájezdu pod projíždějící auto. A ještě se dokáží zlobit na řidiče, že nezastavil dřív.

Mámy, co nechají děti dělat, co se jim zachce, místo jednoho dobře mířeného poplácání na zadek, které stejně utlumí plína. Protože nechat je pobíhat po chodníku a neřešit, že ji mají úplně na háku, ať volá jak volá, je přece přirozenější, než je uměle umravňovat násilím.

Dohánějí mě k šílenství matky po večerech čtoucí tlusté Psychologie dítěte a neustále mluvící o pravdách tam napsaných. A opovažte se jim oponovat!

Matky zahlcující sociální sítě nahými fotkami vlastních dětí.

A úplně stejně matky, které vidí na síti fotku bezdětné svobodné kamarádky chovající malé miminko a okomentují to jako "Moc ti to tak sluší", "Byla bys skvělá maminka" a nebo "Už aby se ti to taky stalo". Dítě není kabelka, aby se dalo ohodnotit jako "sluší". Pokud bych musela mít všechno, co mi někdo na FB okomentoval lichotivě, to abych se bála pózovat v ZOO vedle ledního medvěda, abych si hned jednoho nemusela běžet koupit, protože mi údajně ladí k bílé kůži a "sluší mi". Taky bych byla úplně stejně v loji jako chvilku chovající teta, kdyby to "slušivé" začalo řvát hlady. A "aby se jí stalo" co? Většinou jsou k tomu potřeba dva, prý jen jednou jedna a duch svatý neviditelný.

***

Ruku na srdce, matky, žádná nejsme dokonalá. A určitě i já dělám věci, které někoho mohou nevýslovně štvát. A jiní zase štvou mě. Jak nastupování do MHD s kočárem, tak překážení na chodnících a přecházení silnice- vše je otázka ohleduplnosti. A to, máma- nemáma, můžeme poladit všichni k lepšímu společnému soužití. Proč si kazit náladu a den malichernostmi, když oprávněné naštvání můžeme odložit na později, kdy na to bude lepší příležitost a lepší hromosvod? Každý máme tu svoji káru a úděl, co si táhneme s sebou. A pro nás mámy to je kolikrát neforemný kravsky těžký kočár plný neposedné radosti. ;-)