Pochváleny budiž ploužáky

Taktéž víno, výpadky elektřiny, dlouhé zimní večery a omezená představivost při kupování dárků k narozeninám a Vánocům. Ano, dámy a pánové, i v tom mám praxi. Při mém posledním oslabení představivosti jsme si udělali pěkné dítě, které je jedním z důvodů, proč takové dlouhé večery, zasvěcené pouze dvěma dospělákům, nemáme, jelikož nedaleko bydlící babička stále renovuje dům a postrádá volný pokojík a naše ratolest nám tedy stále visí na krku každičký večer už po téměř dva roky.

Kolik dětí by se nenarodilo, nebýt kin a chytlavých melodií, to raději ani nezkouším domyslet. Každému druhému je jasné, že každý druhý nechodí do kina, aby se díval na film, protože kolikrát je tam ke koukání (i dělání) něco jiného. Jo, vzít holku na horor, při kterém se bude děsně bát a bude vyžadovat chlapskou ruku kolem ramen (nebo v klíně). Nebo na sladkou romanťárnu, která sice žádného chlapa nenadchne, ale holce sama klesne hlava na rameno a celá je hned vláčná a uplakaná, že i přes rozdíly hlavní dvojice, všechno dopadlo dobře a oni spolu žili šťastně až do smrti. Nebo alespoň jeden večer, reprízovaný několik dalších večerů, aby i další holky mohly vzdychat vedle svých hrdinů.

---

***

Přemýšlím o tom, že jsem zatím nikdy neměla odvahu na omotání sebe samé mašlí a vyčkávání pod stromečkem. Hlavně proto, že můj muž není vždy šikovný při rozvazování uzlíků a mě by se tato bondáž mohla pěkně vymknout kontrole. Ale ani tak nepovažuji sama sebe za něco echt originálního a geniálního, ačkoli uznávám, že jako doplňkový dárek k několika fakt vymyšleným a dotaženým dárkům byl sex na svátek mého drahého opravdu dobrou záležitostí.

Některé písničky mi vždy lezly na nervy. A to třeba od zpěváků, které jinak mám ráda a které samy o sobě jsou považovány za klasiku ve svém žánru. Třeba profláklá Always od Bon Joviho (kterého jsem měla ráda jako mlaďocha, dokud nevyměkl) nebo I don´t wanna miss a thing zpívanou velkohubým Stevenem Tylerem, kterého stále poslouchám s velkým zaujetím. Ovšem kromě tohoto kousku, který už od prvních tónů říká: "Holky, stáhnout kalhotky ke kotníkům!" nebo "Vytáhněte kapesníčky, vysmrkejte přebytečné emoce a pak se milujte a množte, než nás rozmázne šutr z nebe!" Nejen, že mi samy písničky přijdou strašně komerční, ale nemám ráda už jen vlnu věčného přehrávání v rádiu, když takový hit vyjde. A přesto, nebýt už jen těchto dvou hitovek, byla by naše populace ochuzena o mraky jedinců, kteří- ačkoli si to neuvědomují nebo jim to bylo zamlčeno- mají vlastně velkou kliku. Oplodňováky. Šíleně oslazený oplodňováky, které zajistily svým interpretům nesmrtelnost, svým posluchačům nezapomenutelné chvilky a svým "následkům" desetiletí života.

Jestli je to dobře? To vám neřeknu. Kdyby k porodnosti nepřispěla hudba a film, lidé by si stejně poradili. A kdyby ne, nejspíš by zůstali u generacemi prověřených dlouhých večerů za podzimu a zimy, které milostným hrátkám dávaly hodně času.

***

Kdyby se dalo spočítat, kolik dětí vzniklo při významných událostech a kolik by jich vzniklo třeba jen během olympiád, kdyby se rozdávaly děravé kondomy. A kolik dětí vděčí za svůj život romantice v podobě svíček a vína. A co teprve dětí těch nocí, kdy to byla náhoda, že se jejich rodiče potkali a slovo dalo slovo, ačkoli se to hlavní a jediné obešlo bez zbytečného mluvení.

Ale vlastně i to počítání je zbytečné. Je přece úplně fuk, kdo byl plánovaný podle kalendáře a kdo vznikl při premiéře Pomády v letním kině. Baví mě vynalézavost při zjednodušování si zbližování. Od jednoduchého a přirozeného využití dlouhého večera bez proudu, kdy bylo na všechno mraky času, po přeskočení několika fází vztahu díky rozbouřeným emocím po poslechu jedné písně, sledování filmu nebo prostě jen přemožení okamžikem. Kdo ví, na jaký level to zjednodušení dotáhnou naše děti, když už teď tyto písničky pojmenovávají slovem "klasika" a "retro".