Prvního května u nás žádné líbání pod stromy neprobíhalo. Pokazila jsem si to sama, protože jsem jemně naznačila, že mám stále hromadu kytek, které nemám kam dát. A on prohlásil, že letos určitě neuschnu, když hodlám v sprnu rodit. (Viděli jste někdy rodit-kvést suchou větev? Proto určitě neuschnu.) A místo líbání se tedy rozhodl vyrobit mi něco na kytky, ze kterých budu mít alespoň více radosti, až mi bude zle a nebudu moci z bytu. (To se ostatně stalo na posledních několik dnů, kdy vycházím jen výjimečně. Změny počasí a tlaku mi nedělají dobře a tak se na svoje kvetoucí krásky koukám z okna- a že je to fakt úchvatný pohled.)
Jedna hotová :-)
Čerstvě přichyceno, už jen natřít a zabydlet ;-)
Materiál použil z komody, ve které jsme v kuchyni několik předchozích let uchovávali nádobí pro zvláštní příležitosti, ačkoli sama o sobě tak překrásná nebyla. Navíc stála celou zimu vyklizená před dveřmi dílny a přečkala všechno- vlhko, slunce, občasnou společnost slepic. A přesto byla natolik použitelná, že z ní vzniklo něco tak hezky jednoduchého a praktického. To asi na truhlařině obdivuju nejvíc- vezmete do ruky něco, co má za sebou neskutečné věci a když ohoblujete vrchní vrstvu, vykoukne na vás kus krásného dřeva, které ještě může posloužit a přinést radost. O radosti to je. A tu teď zažívám, kdykoli projdu kolem kuchyňského okna.
Pomocnice Lůca- jak vidí tátu něco dělat, hned se drápe za ním.
Z komody zbylo pár vrutů a kolejnice, ve kterých se pohybovaly tři šuplíky. Nic víc, vše se použilo. A když nakonec vše uchytil ke stříšce, kterou dělal loni nad oknem, aby do něho tolik nepálilo slunce, byla jsem nadšená. Lepší než líbání pod stromy, to vám řeknu. Není to nabarvené stejnou barvou, ale jako vždy- je to tak pěkné, že se to k tomu našemu obouchanému domu snad nehodí.
Foceno včera, když zrovna vykouklo sluníčko :-) Ty barvy jsou prostě úžasné.
Komentáře
Okomentovat