Pomoc! Jsem na titulce!

Nebojte, toto není tak docela současný článek, protože dnes vyvěšena nejsem. Ale uznejte, jak pitomý pocit to je, když si přečtete článek z výběru článků, zamyslíte se, do šíleně dlouhého komentáře všechno vyťukáte a pak místo potvrzení přidání komentáře na vás jen vyskočí: Blog nenalezen. No nenaštvalo by vás to? Mě vlastně jo!

Připomnělo mi to nedávno přečtený článek ze srdce blogu, se kterým jsem současně souhlasila i nesouhlasně vrtěla hlavou ze strany na stranu. Je ovšem pravda, že dnešní případ není první ani poslední, kdy se bloger rozhodl ukončit svoje působení poté, co byl jeho blog vytažen na světlo a umístěn na dobře viditelné místo a jeho článek schytal kromě souhlasných komentářů i několik údernějších a ostřeji laděných poznámek- ať už oprávněně či nikoli. To se stává, nemůže přece nikdo čekat, že vyklopí z hlavy na blog hejt a celý svět se chytne za nos, jak jsme bez toho mohli doteď žít. Otázkou ale je, jestli jedno zveřejnění na titulce blog.cz opravdu může tak zamávat psychikou, že si dotyčný řekne: "Ne, jdu od toho"? I v případě, že jeho blog vyhledalo v minulosti více než 1,500 lidí?

***

Přiznám se, že během čtení zmíněného článku ze "srdce" jsem spíše nesouhlasila. Ale neměla jsem to v hlavě dost promyšlené na to, abych se vyjádřila do komentáře a přidala svoji trošku do diskuze. Hlavně proto, že blog stále neberu jako něco, co bych měla v plánu dělat jednou "profesionálně", ačkoli jistou laťku úrovně bych si ráda držela. Blogy jako fotr jsou už prostě o x levelů výš a nevím, jestli bych se jednou viděla jmenovaná v řádku vedle nich. Můj život a moje působení je stále víc mimo Matrix a mám pocit, že s každým dítětem se tento můj postoj prohlubuje- prostě, od monitoru jistě nejlepší mámou nebudu a psát po večerech můžu, ale mnohem raději bych se vyspala. Přesto i mnou dost zamávalo, když se mi první článek objevil na titulce mezi třemi a mě opravdu zaskočila vlna komentářů- pochvalných, souhlasných i těch více polemizujících.

---

Od té doby se na titulce objevilo více mých článků, ale na ten původní pocit si vzpomenu ještě dnes. Dnes sice již není tak intenzivní, ale to spíše souvisí s tím, o který článek se zrovna jedná. Ale poprvé... když jsem procházela přecpanou emailovou schránku a poté klikla na blog, zacloumala mnou panika. Moje názory se nezměnily, to rozhodně ne. Stála jsem si dál za každým slovem, které jsem napsala a tak to mám stále. Ale nemám ráda konfrontace a podle mě zbytečné boje. Když mám pocit, že jsem už jasně napsala, co si myslím, proč si to tak myslím a že si to tak myslet budu dál, nevím, proč bych se měla vlastně ještě víc obhajovat a proč ještě jednou opakovat jednou napsané. A odpovídat, že si to XY může znovu přečíst v druhém odstavci a třetí větě, to je pod moji úroveň a pod jeho vlastně taky. Nerada se zbytečně hádám a v tu chvíli mi to zbytečné opravdu přišlo. Jistě, pár dobrých postřehů jsem si z několika komentářů vzala, přesto mě po zbytek dne vlastně spíše strašilo, co uvidím na monitoru, když se podívám na nové komentáře. Taky jsem v podobně zmateném článku napsala současně poděkování, že mě "vyšší moc" vytáhla na denní světlo, přesto to pro mě byl úplně nový pocit a v momentálním rozpoložení jsem nedokázala říct, jestli se mi to líbilo, nebo mě to děsilo.

***

Ovšem, je pravda, že každý, kdo něco napíše na internet, musí počítat s tím, že se k jeho výroku může kdokoli dostat, kdokoli ho s tím může spojit a třeba i odsoudit. To, že mám kolikrát nepříjemný pocit při zveřejnění odkazu na kontroverzní článek, ale ještě neznamená, že se nějak stydím nebo si za tím nestojím! Jistě, řešením může být to, že blog smažu, pokud celou situaci neunesu jako mnozí v minulosti i budoucnosti. Obviňovat "vyšší moc administrátorskou" za to, že chtějí likvidovat malé blogery tím, že na ně ukážou prstem v souvislosti s diskutabilním tématem, které alespoň rozčeří vody blog.cz a poukáží na názor, za kterým si dotyčný asi tak pevně nestojí nebo stát nechce- nevim nevim. Nevím, co si vlastně myslet o takovém člověku a jako stále někdo nohou mimo Matrix- ani nevím, jestli si vůbec chci něco myslet nebo si něco myslet potřebuju. Jsou boje, které si musí každý odválčit sám, ať už se sebou nebo s jiným blogerem ve výměně názorů a pokud zjistím, že na to nemám, buď se zamyslím a zařídím se, abych na to teda měla do budoucna a vyvíjela se, nebo to taky můžu zabalit a říct si, že jsem natolik povznesená, že se nemusím s ničím takovým potýkat. Jestli je takový názor konstruktivní v reálném světě a jak dlouho by v takovém světě obstál, to je otázka jiná a té se tady věnovat nebudu.

***

Než zveřejním článek, nikdy si nepředstavuju, že si ho čtou moji přátelé a rodiče. Jistě, chápu, co tím pisatel článku na "srdci" myslel a je to jedno z úskalí, které má i můj blog. Vypisuju se tady z pocitů a myšlenek, které by se daly jednoduše použít proti mě. I já v prvopočátcích psaní považovala blog za místo, kam se budu chodit vypisovat a kam vrhnu všechna negativa, co mě štvou v hlavě a zavřu za nimi dveře, stejně jako si to malovali mnozí blogeři. A úplně jednoduše se na to pod tíhou reálného života zapomíná a my potom píšeme články o věcech, které nás trápí bez ohledu na to, jestli hrozí nebo nehrozí, že se jednou objeví na titulce. Taky mám věci, o kterých se mi ani teď dobře nemluví a ani mě by netěšilo, kdyby se v mých tehdejších pocitech šťouraly desítky lidí a ještě k tomu moje stavy komentovaly. Jistě, pohled nezúčastněného může kolikrát pomoci v osobních krizích a při různých bolestech duše, ale to je hodně osobní, takže kdo ví. Sama za sebe třeba můžu říct, že bych -před těmi lety, kdy jsem seděla na kraji vany s nožem v ruce a věděla, co udělám, jen jsem si promýšlela detaily- určitě zvysoka kašlala na všechny komentáře a zpětné vazby od nehmatatelných lidí, kteří se k mému výlevu doklikali jako pravidelní čtenáři nebo náhodou. V tu chvíli jsem se rozhodla a ani pár virtuálních volů by se mnou nehnul. Že to tak nedopadlo, bylo vlastně jedno velké štěstí a náhoda a je to tak dobře. Věta "Každý může stokrát prohlašovat, že o velkou návštěvnost nestojí a že si píše blog jen pro sebe, ale nakonec je za zpětnou vazbu rád." je tak hodně o náhodě a stavu každého, kdo osobně laděný článek zveřejní.

Nedokážu sama říct číslo, které bych považovala za moc velkou návštěvnost. Uznávám ale, že čas od času některý z mých článků osloví někoho, kdo mu pomůže, aby se dostal třeba do výběru u témat týdne. A to taky pro mě není jen tak, protože k tématu píše opravdu dost lidí a mě každá t
ato zmínka potěší. Vlastně se moje pocity hodně změnily od doby, kdy byl zveřejněn odkaz na první článek. Z toho původního neurčitého pocitu se stávají pocity příjemné a až euforické, k čemuž jistě přispívá i nestabilní hladina hormonů, která mi teď dělá v hlavě bordel. (Nově v reálné komunikaci mám třeba problém s rychlostí mozku a pomalostí pusy, takže kolikrát ze mě padají nedokončené věty, kdy mozek je o tři slova dál a pusa nestíhá a používá špatné tvary slov. Vede to k tomu, že když se už konečně dostanu do společnosti lidí a můžu normálně mluvit o úplně jiných věcech, než doma, většinou mlčím a raději doufám, že se to obejde bez mého projevu, při kterém bych se ztrapnila. V psaní naštěstí takové problém zatím nemám.) Nedávné zjištění, že jsem byla zmíněna na srdci blogu s velmi pochvalnou připomínkou, ve mě vyvolalo šok, kdy i moje malá čertice přestala na chvíli skotačit a šla se podívat, proč máma nereaguje na volání a proč nedýchá. Šok, který vyvolala zmínka nalezená náhodně a s velkým časovým odstupem od jejího napsání. Leželo mi to v hlavě dlouho a nakonec mi došlo, že jsem moc polichocena, nadšená a ráda, že jsem někomu takto mohla ukázat něco nového, až mě začalo trápit, že nevím, jestli to platí stále nebo se mínění o tomto mém psaní změnilo, protože, co si budeme povídat, vývoj je všude a špatně se zastavuje. Ačkoli odpověď neznám a znát asi nebudu, psát nepřestanu ;-)

I pod některými mými články se v komentářích objevují stálá jména. Třeba za to může svým způsobem i to, že svoje články zveřejňuji v přibližně stálém čase (mezi 9-10 dopoledne následujícího dne, protože většinou píšu v noci, když malá usne a já se cítím ještě dobře na výjimečné noční posezení), ale kdo ví. Sama mám pár blogů, kam čas od času zavítám, přiznávám bez mučení, že ne v pravidelných intervalech a ne v pravidelných časech, protože se můj denní harmonogram neřídí již jen aktivitou jedné čertice, ale krafe mi do všeho i ta druhá, která také uplatňuje svoje nároky dost nepříjemně. Takže jednou za čas, když to okolnosti dovolí, zasednu k počítači a procházím blog za blogem a pročítám zpětně několik posledních článků. Komentuji, k čemu mám co říct a mlčím, když nemám co říct. Pořád si říkám, že je lepší trefit se komentářem do černého, než pod každým zanechat hromadu nicneříkajících blábolů ;-)

Závěrem děkuji všem, kteří se mnou mají trpělivost. A kteří jsou tolerantní v maličkostech. Díky vám mám chuť snažit se víc :-)