Spokojená se spokojeností

Kolikrát jsem si říkala, že "můj život bude opravdu o něčem, až...", až jsem se jednoho krásného dne probudila a zjistila, že opravdu o něčem je i bez toho "až". Bez podmínek a cílů. Ačkoli dávat si cíle není k zahození, stavět svoje štěstí pouze na jejich odfajfkování ale nejde. Protože se kolikrát dá "sejít z cesty" do vedlejší uličky, úplně stranou, takže hlásek v tvojí hlavě křičí, že děláš blbost a ztrácíš čas. Ale kolikrát právě v těch zapadlých uličkách můžeš najít poklady a sama sebe.

---

***

Píšu to tobě, moje malá Zuzanko, protože i tvoje větší sestra se už učí, že věci mají tendenci nevycházet tak, jak si sama naplánovala, že budou. Naposledy to zjistila před několika minutami, kdy se pokusila nehledět na moje rady a posadila se do lega, které jí okamžitě začalo dělat zle na chodidlech. Až se rozplakala, odplazila se stranou a s lahví v puse během několika minut usnula i s mokrýma očima a bylo jí úplně jedno, že leží přímo pod stolem- hlavně, že jí nic nebolí.

Sama bych ti mohla povídat, kolikrát jsem prožívala pocit zklamání. Většinou ze sebe samé nebo proto, že se okolnosti proti mě spikly. A o co víc povídání by přidal tatínek, kdyby na to přišlo. Rozhodně je ale hlavní, nenechat se odradit neúspěchy a překážky brát prostě jako součást života. Je jen na tobě, jestli se z nich posadíš na zadek a chvíli na něm zůstaneš sedět. Hlavně nezapomeň, že máš stále nohy.

Právě prožíváme to, co se nám děje poměrně často. Když se to nejméně hodí, pokazí se jedna věc a hned po ní okamžitě ještě další tři.

Za poslední rok se nám rozbilo/museli jsme se dočasně obejít bez:

proudu (když nám přišel velký nedoplatek)

varné desky

pásové brusky u tatínka v dílně

opět proudu (když už proud byl zaveden, ale začala kouřit přípojka ve zdi v kuchyni a fungovala tedy jen jedna zásuvka v celém bytě)

a nově jsme již dva týdny bez čerpadla, kde odešel motor

Samozřejmě nejsem nadšená. Nestrkám prsty do věcí, kterým nerozumím a tak se na čerpadlo mohl podívat až tatínek, který po týdnu přijel domů a nemohl si dát ani sprchu. Místo toho na něho čekala voda nanošená po kýblech od pumpy na zahradě, kterou si ohřál v konvici a poléval se v Lucinčině vaničce plecháčkem. Koupat se tak dá v dětském věku, pro nás dospělé je to už náročnější. Pro mě obzvlášť, protože tobě se moje dřepění nezamlouvá a šťoucháš mě do boku pod žebry. A moje kyčle už taky nejsou ve stavu, v jakém byly před několika málo lety.

Tvoje sestřička se už teď potýká s takovými havárkami s námi, proto tento článek adresuji tobě, Zuzanko. Protože kdo ví, co všechno nám doma odejde za další rok. Z mého pohledu je ale nejdůležitější zajistit alespoň provizorně chod bytu a pokud možno tak, aby to vám dětem dělalo co nejméně obtíží. Lůca koupání ve vaničce uvítala s nadšením, protože dlouho provozované sprchování ji už unavovalo. Teď nanosím vodu, polovinu nechám vařit, smíchám dohromady s pěnou a do vaničky přihodím kačku a pár plastových hrnců na hraní, lopatku nebo odměrku. A koukala bys, jak se dokáže sama dlouho cachtat. Kolikrát jí nevadí, že voda vystydla a ona sama má modrou pusu, přesto odmítá vylézt a osušit se.

***

Spokojená, Zuzanko, pro někoho je to "jenom" stav, který není ani tak docela štěstím. Myslím tím největším, životním. Pro někoho to bývá "jenom dobrý". V momentě, kdy se ti smůla začne lepit na paty, bys dala ale cokoli, aby to bylo alespoň na chvilku nedokonale "nudně dobrý". Možná to bude znít zoufale a ukazovat, že kolem mě a táty se bortí věci úplně samy a máme prostě smůlu, takže jsme vlastně chudáci, kteří se musí "spokojit se spokojeností" a nejdou po tom "obřím štěstí", ze kterého se motá hlava. A víš co je na tom to nejvtipnější? Mě se motá hlava štěstím i z těch havárek, které nám zpestřují (kazí) život, protože v nich jsme spolu. Táta, Lucka, za 3 měsíce i ty. A k tomu všemu si vymýšlím další cesty, jak nám to tu udělat hezké.

Letošní radosti plné barev

Jahodníky to v regálu pod oknem rozjely na plný pecky, dvě jahody dokonce už červenají. Až za pár let budete pobíhat kolem domu, bude se vám líbit je trhat rovnou ze stonku :-)

Možná, až se za několik let rozkoukáte, zjistíte, že děti mají hodně věcí a také hodně nových věcí chtějí. Je v tom kouzlo neznámých hraček, nových možností a také obdivu/údivu/závisti jiných dětí, které si o tom samém mohou nechat zdát. Ti pánové v televizi, co vymýšlejí reklamy, nejsou pitomí a svoje peníze za práci mají dobře spočítané. Třeba i vy dvě jednou budete toužit po nových věcech, o kterých vám někdo bude povídat, jak životně nutně jsou potřeba. A navíc jsou i praktické, no to se ví. A mají kouzlo ulehčit život a přitom z peněženky vysají zbytky peněz z výplaty. Víš, až jednou utratíš svoji první výplatu za hovadiny (jako já- a to je ostatně dobře pro názornou ukázku, jak rychle se peníze rozkutálejí, když se nedává pozor), zjistíš, že s mnohými novými přijde i mnoho nových starostí, o kterých nikdo v reklamách nemluvil. A až se rozbijí, ještě ráda využiješ dětskou vaničku a starou pumpu v rohu zahrady jako já. Ne, že by čerpadlo bylo kdo ví jakou vymožeností, ale na pohodlí se tak jednoduše zvyká a tak zabolí, když se musí přiložit ruka k dílu. Neztrácet hlavu, řekla bych, to je důvod, proč je spokojenost v naší rodině přirozená. Asi to jde spolu s těmi havárkami, které se nás drží a nechtějí pustit. A třeba ne a jednoho dne se z toho vyhrabeme. A pokud by se to povedlo ještě před vaším nástupem na střední/vysokou, nikdy nezapomeň, co říkávám o malých radostech a snaze poradit si za všech okolností, i když se věci nedaří.

Možná, že bohatí lidé a bohaté děti to mají v dětství jednoduché, mají všechno a hned a dokonce na dosah ruky. Bohatství vidím právě v houževnatosti a ne penězích. Peníze se rozkutálejí nebo přijde krize, jakmile jsi zvyklá na luxus od kolébky, nemusíš být automaticky schopna si v první snaze o osamostatnění na vlastních nohách se vším poradit. Ovšem, už jen ten fakt, že začínáš sama
se sebou a od nuly, je dost významný moment a ne každý to zvládne na první pokus. Od toho jsou přece rodiče, aby stejně jako při prvních krůčcích přihlíželi za zády s nataženou rukou, kdyby děti zaváhaly. Ale přesto je toto jiné, než v dětství. Dospělost, holčičko moje, to už je odpovědnost. A proto asi vidím větší šance pro dobrý start u dětí, které si hrály a zajímaly se o to, jak věci fungují. A pokud nebylo po ruce toto, zkusilo se to vylepšit nebo nahradit tímto. Bohatí možná jednoduše přijdou do obchodu a koupí si vše, co potřebují. Já asi budu vždy stará škola a holka z malého města, co nikdy moc věcí neměla, ale co nikdy neměla příliš málo a poradila si. Ráda bych to naučila Lucinku i tebe, protože to opravdu považuji za důležité. Alespoň v tom světě, který znám já. A který může fungovat ještě v době, kdy se budete snažit postavit na vlastní nohy a žít svoje životy naplno. Přesto- pořád tady pro vás budeme, ať se děje, co se děje.