Těhotný mozek

Sjíždíte jednu hormonální vlnu za druhou a když už si konečně říkáte, že to máte všechno pod kontrolou, vymelete se na útesu.

Nejsem plačka. Teda aspoň ne taková, že bych se složila ze všeho. Přepínám kriminálky a pořady, kde se děje cokoli dítěti, protože vím, že u toho budu řvát určitě. Kolikrát se už nedokážu nazlobit, když moje nervy pokouší Lůca, jsem na to unavená a prostě se jen otočím zády a tiše si bulím. Je to pro mě méně vyčerpávající, než bych ji musela znovu říkat, že se to nedělá, nebo že to bolí. Moje reakce jsou většinou pod kontrolou, ale sama cítím, že to není, co to bývalo třeba před rokem. Nemoc "těhotného mozku" u mě sice nastoupila už před časem, není zatím smrtelná.

---

Ovšem to platilo do včerejška. Včera jsem musela Lucinku svěřit na několik hodin sousedce Saše a sama odjet na poslední ultrazvukové vyšetření do porodnice k 30tému týdnu. No jo, za dva a něco měsíce bude "den D". Porodnice ale není zařízená na návštěvy malých dětí, lékaři potřebují klid a samotná vyšetřovna, kde celá sláva probíhá, má jen několik metrů, takže jste rádi, když máte kam odložit kabelku, natož kočár se zvědavým potomkem, co se věčně dožaduje pozornosti. Proto mi vytrhlo trn z paty zjištění, že sousedka má volné dopoledne a spolu s tříletým Tobiášem se o tu moji dračici postarají. Ona dozorem, on zásobou hraček.

Ráno jsem zabalila sušenky s čajem, přibalila plínu navíc a ještě suché tepláčky, kdyby se stala nehoda. Nezbytnou plyšovou kočku, co Lůca dostala k Vánocům, jsem narvala do vedlejší kapsy a říkala si, že to na několik hodin bude muset stačit. Děs, to zdejší spojení se světem. Poslední autobus z Prahy k nám přijede v 9, další v 1 odpoledne. Přestávku v dopravě vynahrazují autobusy do 3km vzdálené vesnice, každou hodinu jeden a právě v čase vyšetření jeden odjede. Kvůli dvaceti minutám trávíte 4 hodiny v tahu a ještě se procházíte takovou štreku. Není to velká vzdálenost, ale když vám natékají nohy a jdete většinu cesty jen silou vůle, váš názor na jediný krok to změní od základu.

S takovou vyhlídkou jsem posadila Lucinku do kočárku a odvezla ji k sousedům. Moc jsme se neloučily, jedna rychlá pusa a krátké pápá. Nechtěla jsem ji děsit tím, že jsme týden bez táty a teď bude ještě pár hodin bez mámy u skoro cizích. Jak jsem odcházela, nálada se mi každým krokem ze smutku přesouvala víc do pohody. Vždyť si s Tobiášem už jednou hrála a bylo to tehdy v pohodě. Dokonce začala vyvádět, až když jsem dorazila, asi aby mi udělala radost, že jsem fakt potřeba, přestože celou dobu prý byla úplně zlatá. Třeba to dopadne stejně a já se děsím zbytečně. Vlezla jsem do autobusu a nechala se unášet hudbou ze sluchátek. V dobré náladě. Do momentu, dokud nenastoupila jedna třída dětí z lesní školky. Veškeré moje snažení bylo v tu chvíli v háji a já úplně regulérně brečela. No chápete to?!

Jak to dopadlo? Děti jely až na konečnou, takže jsem slzela půl hodiny. Za mnou seděla malá blonďatá holčička s okousaným lakem na nehtech, prý Karlička, co mě občas nechtěně zatahala za vlasy. S každým zataháním jsem nabrala nový náboj a slzela víc. Děs, tyhle hormóny. Každé dítě je pro mě jako to moje. Umím si vzpomenout, jak Lucinka vypadala, když byla malinká a umím si představit, jak bude za dva roky taky chodit do školky, jako tahle Karlička. Budou jí 4, Zuzance budou skoro dva a budeme spolu chodit do školky a zpátky. A aby se mi nestýskalo po té jedné, budu mít dost běhání kolem druhé potvůrky. Teď ještě ne, teď mám tu svoji velkou opici u sousedů a na tu druhou se jedu podívat do porodnice, kde se za dva a něco měsíce uvidíme poprvé naživo. (A do prčič, řvu zase a to to jenom píšu...)

Vzhledem k smůle, že jsem chytla vracející se školkové děti i ve zpátečním autobuse, byla moje 3 kilometry dlouhá pěší cesta domů rychlejší. Nohy jsem skoro už necítila, když jsem zadýchaná vběhla sousedům do zahrady. Lucinka byla hodná, pročůrala si plínu i tepláčky, takže moje pohotovost byla účinná. Po několik dalších minut se hodně mazlila, dokud neusnula. A já se co? Opět rozbulela jako hormony ovládaná blbka.

Poučení pro ty bez osobní zkušenosti:
Že vás dítě změní, je fakt. Ale připravte se na to, že vám svět změní ještě před tím, než se narodí. U otců je to méně, u budoucích maminek je změna vnímání světa kolikrát otřesným protipólem všeho, co do té doby znaly. Od změn nálad a chutí, až po krátká udržení pozornosti, že vnímáte každé desáté slovo během hovoru ve společnosti. Mámy brečí a rozplývají se nad malými oblečky a ponožtičkami, nelogicky nechávají klíče od domu v mrazáku a tvořítka na led cpou do kabelky, nejsou schopné se rozhodnout a když se někde ztratí, prostě zůstanou stát a rozbrečí se jako malé holky. Můžu vás uklidnit, že se to časem vrátí do normálu, ale ne všechno. Třeba první ponožtičky vás dojmou vždy. A ani v druhém těhotenství nepočítejte s tím, že hormonální výlevy budou menší. Nebudou. Zase se v tom budete ráchat a doufat, že se dožijete dne za devět měsíců s alespoň nějakým IQ. Taky doufám. ;-)