Ale mohla jsem to čekat. Čekat, že dřív nebo později ta chvíle přijde. Doufala jsem, že přijde ještě o chvilku později, ale tentokrát jsem byla překvapená a zaskočená. A hlavně jsem si naběhla sama, já blbka.
Ještě nedávno jsem prohlašovala, jak nemám ráda společnost žen trpících "syndromem starých matek". Chápejte, že ani já nehodlám být věčně mladá a k sežrání a hodlám taky ksichtem a vším dohnat stáří a stav svých kolen, ale pokud nemám ráda vnucování názorů a rad, v oblasti dětí a výchovy je nemám ráda obzvlášť. Chápejte to tak, že pokud chci poradit, zeptám se. Pokud nechci a mám pocit, že to zvládám/zvládnu nebo si prostě poradím, až to bude aktuální, tak rady netřeba. A s tímto postojem už nějakou dobu seznamuji maminky na hřišti, když náhodou s něčím takovým začnou a rozdílné reakce jsou z mé strany očekávány a snášeny celkem bez problémů.
***
Lůca už týden chodí na nočník. Hurá. Zkoušely jsme ho už před půlrokem, ale tehdy jí ještě neoslovil natolik, aby na něm vydržela čekat, dokud se jí bude opravdu moc chtít upustit páru. Tak ho měla na hraní, občas byl na hlavě, občas si na něj jen tak sedla a listovala v knížce, sedala si na něj hezky a taky obráceně. Ale před týdnem se změnila situace.
Byl to jeden z týdnů, kdy byl Dan ve Francii a už dávno měl být doma. Nebyl, týden se protáhl na dva a mě docházely peníze. Posledních 150 korun v peněžence a rozhodování, co v obchodě nutně koupit a co nekupovat hned. A navíc začaly docházet plíny. Propočítávala jsem to a poslední měla vyjít na den jeho snad-už-konečně-návratu. Pumpnout tetu v obchodě o dvě stovky se mi nechtělo a raději jsem zvolila risk. Kdybych každý den ušetřila dvě plíny, vydržely by hned zásoby o několik dnů déle. To znamená 3 hodiny dopoledne a tři po spinkání/před koupáním. Nic víc, když nočník nevyjde, prostě budu mít doma parádně vytřenou podlahu.
První odpoledne bylo ukňourané. Nebavilo ji čekat a vždy se mi vyčůrala vedle během úprku z nočníku. Pokaždé jsem ji posadila zpět a po několika pokusech o teatrální natahování a krčení rtu (vypadá tak pořád jako táta) to přijala. Druhý den si sedala na nočník už sama, ale protože měla problém přesně určit správnou chvíli, běhala k němu příliš často a vyžadovala při tom vždy mou pozornost. No, ten den jsme se moc nenajedly teplého jídla, odvolávala mě z kuchyně každou chvíli. Ale moje chválení a povzbuzování se jí začalo líbit. Dokonce i to, že viděla, co se děje, když dala kolínka od sebe a sledovala dění pod zadečkem. Následující den už zvládala všechno sama, sedala si včas a moje asistence nebyla už nutně povinná. Dokonce mi začala nosit plný nočník do kuchyně, když ho potřebovala vyprázdnit. Po několika dnech jsme se od pěti/šesti plen na den přesunuly ke dvěma na dobu spinkání (po obědě a na noc) +1, pokud jsme vyrazily mimo dům na nákup nebo procházku. Doma zásadně běhá v tričku s holým zadkem a moc si to užívá. Dokonce i jen trochu nacucanou plínu po probuzení chce okamžitě sundat ze zadku, protože se jí více líbí chodit na nočník.
***
Vnucování rad nemám ráda stále. Ale vzhledem k tomu, že se Lůca dostává do věku dvou let, kdy je už celkem jasné, že jsme prošly mnoha problémy a zkušenostmi, se asi musím smířit s možností, že já budu tou, kterou někdo požádá o radu.
***
Jako když jsem včera potkala přítelkyni mužova kamaráda s rodiči a ročním chlapečkem. Lůca mu hned začala dělat malá a tak jsme je nechali a pustili se do hovoru. Naposledy jsme se v klidu bavili právě před rokem, od té doby jsme se příliš nepotkávali a tak je zajímalo všechno. Zjištění, že v necelých dvou letech je Lucinka schopná ujít několik kilometrů, jí u stolu sama z talířku, umí to s vidličkou i lžící, pije z kelímku bez brčka, umí si obléknout ponožky a mikinu (se zbytkem potřebuje pomoct)- to vedlo k uvolnění čelistí obou rodičů. Plus ještě zjištění, že už několik dnů provozuje aktivně nočníkování.
***
Když se to tak vezme, neporovnávám děti. Nemám to ráda ani u dospělých, protože každý je dobrý na něco jiného. Říkám si, že i kdyby malé dítě začalo na nočník chodit ve třech letech, je to jedno a není rozhodně méně šikovné ani zanedbané. Měsíc sem a měsíc tam rozhodně nic neznamená, ani nezáleží na tom, jak dlouho se které dítě co učí a rozhodně není hloupější jen proto, že jednu maličkost vstřebává delší dobu než jeho stejně starý kamarád. Jako dospělák na trhu práce si neschopně připadat můžu, dítě na trochu schovívavosti ale má nárok. A nemá cenu hnát ho smrtelným tempem do osvojování schopností, které by stejně vzhledem k věku a intelektu nedokázalo hned používat a upevňovat.
Takže- ano, moje dítě je pro mě nejšikovnější na světě (jako u spousty rodičů), ale mám pocit, že polovinu z těch věcí se naučila sama, že je ode mě okoukala. A tak asi ani nedokážu pořádně popsat, jak se co naučila a co by měli rodiče dělat, aby jejich dítě to samé zvládlo jednodušeji. Stejně jako jsem nedokázala rodičům kamarádky poradit, jak druhého vnuka naučit chodit na nočník. U nás to byla vlastně nehoda, pokus, co už jednou nevyšel a byl odložen. Vyšel až teď a oslovil ji natolik, že se ho chytla víc než jsem čekala. Vyšel, ačkoli původním cílem bylo jen ušetřit dvě plíny za den, abychom vydržely vyčkat na Danovu výplatu.
---
Dan je už doma, nikam neodjel a letos už neodjede. Musí být doma, kdyby se mi udělalo hůř a musela bych do nemocnice. Zatím jezdí pomáhat do spřátelené truhlářské dílny do vedlejší vesnice, pomáhá kamarádovi se zakázkami a vidíme ho každý den ráno i večer. Lůca je spokojená, nepláče a já nemusím ráno vstávat brzo, vždycky se o ni postará a nechá mě spát. Z toho, že na nočník přešla bez něho, je nadšený. I pro něho je nejšikovnější dítě na světě :-D A stejně nikomu neradí.
Komentáře
Okomentovat