Vlastně ani nevím, kde se to v tobě vzalo. Na začátku jsi totiž byla blázen do plyšových medvědů. Potom ti ale děda přivezl jako dárek plyšovou zrzavou kočku se smutnýma očima a tys začala šílet po kočkách- bez ohledu na to, jestli se chtěly kamarádit ony.
Medvědy máš ráda pořád, ale když během malování načmárám na papír hlavu kočičky, s nadšením ji hned začneš vybarvovat. Vždycky. Pokud časem domaluju pejska nebo ptáčka s kytičkou, nehneš kolikrát ani rukou tím směrem. No jo, kočka je prostě kočka. Stejně se můžeš zbláznit radostí, když v televizi na ZOOMu dávají pořady o kočkách nebo i jen putování se lví smečkou. Běžíš si pro kočku, škrtíš ji kolem krku a leháš si do postele, abys měla pohodlí. A vždy, když se objeví kočka v záběru, hlasitě informuješ, že je tam- což u 50ti minutového pořadu věnovaném pouze kočkám je jako za trest vždy, když mě začne bolet hlava. Potkat venku nějakou živou je taky na hlavu, protože se za ní okamžitě rozběhneš. Čičiny se otočí a zdrhají, když tě rozchechtanou vidí utíkat. A já zdrhám taky, za tebou, protože na moje volání úplně kašleš...
všechny obrázky vypadají podobně....
Kdo ví, kam ta tvoje záliba v kočkách jednou vygraduje. Třeba se to promítne do výzdoby pokoje a během školních let přitáhneš domů pár zatoulaných koček. No, bydlíme sice v 1+1, ale kočky mají na vesnici výhodu, že mohou lovit venku, takže nejsme limitováni prostorem. Třeba bych ti je i dovolila. Možná, uvidíme, jak ochotná budeš při vyměňování pilin v záchodě.
Komentáře
Okomentovat