Možná ti někdy někdo bude tvrdit, že je jedno, jak tebe přijmou příbuzní tvého vysněného muže a jemu může být stejně jedno to, že mu my, tvoji rodiče, máme chuť urvat hlavu a vykopnout ji z okna. Budeš mladá, optimistická a zamilovaná a bude ti vlastně jedno, co si kdo o tom říká. Ten pocit znám, sama jsem ho prožívala, když jsem poznala tvého tátu. Opravdu moc lidí mi říkalo, abych vzala nohy na ramena a odstěhovala se co nejdál. Neměli mě ale tehdy varovat před ním, to rozhodně ne. Měli mě varovat před jeho otcem, který s námi dodnes žije v druhé půlce domu. Faktem totiž je, že ti sice nakrásně může být fuk, že tvoje skorotchýně je slepice nebo že tchán je vypitý debil, ale chtě nechtě si je přibíráš do svého života. A buď si ten život spolu užíváte, nebo se užíráte.
O tvém "dědovi" jsem měla iluze velmi krátce. Už za měsíc jsem věděla, že se rádi mít nebudeme a náš vztah bude našponovaný jak guma od trenek, ve kterých kolikrát chodil močit přímo před naše kuchyňské okno. Co za naschvály nám dělal, to si nechám pro sebe, že mám k někomu špatný vztah já, neznamená, že si ho musíš ve starším věku pěstovat sama a přebírat moje šrámy na sebe. V době, kdy věděl, že se narodíš, jsem naivně doufala, že se alespoň málo změní. Je přece něco jiného nenávidět manželku syna a vlastně úplně cizí ženskou a stejným způsobem nenávidět i čtvrtinu vlastních genů předanou ve štafetě další generaci.
Za poslední měsíc se moje úšklebky na něho ve chvílích, kdy se my tři potkáme na zahradě, stávají častější. A kyselejší. Už loni mě zlobilo, že se kolikrát zastaví, sleduje tě, jak dovádíš na dece, usměje se na tebe a ve chvíli, kdy projevíš zájem a jdeš k němu nebo natáhneš ruce, se otočí a uteče před tebou zpět do bezpečí domu. To bylo ale loni a čas ti dal možnost zapracovat na rychlosti i jistotě v sandálích, takže teď ho hravě dohoníš a povídáš mu. Většinou o tátovi, protože o tátovi povídáš ráda. A vždy tě opraví a umlčí tím, že "on není táta, ale děda". Poslední týden mám chuť mu za tuto větu s výskokem kopnout do hlavy.
Začalo to jako malé kousance od molušek, molušky to ale nebyly ani omylem!
Rodičovství tě změní v tom, že je ti najednou jedno, jak někdo bere přímo tebe. Snažíš se jako blázen kvůli dětem. To, že od jara při pohledu z okna chci brečet, protože zahrada, která by měla takový potenciál a využití pro tebe a příští rok i pro Zůzu, je zarostlá až hanba, ale my na ni nesmíme ani sáhnout, protože cokoli uděláme je špatně, to už pro letošek pominu. Zatím si vystačíme na tom kousku, který jsme si směli posekat a kde máš několik hraček.
Také jsi letos zjistila, že jsi dost rychlá na to, abys dohnala 15 let starého a velmi pomalého Bobeše. Moc se ti líbilo dělat mu malá a kdykoli se chtěl sebrat a odejít mimo tvoji péči, přimáčkla jsi ho rukou k zemi, což nebylo vzhledem k jeho krátkým nožkám a bolavým kloubům těžké. Nejen, že se oháněl zuby, ale po několika nocích jsme zjistili, že se oháněly i blechy. Když se nám povedlo jejich řádění na tvých nožičkách a zádech ukončit, přišla ale větší rána...
Jednou toho na Bobeška bylo moc a v noci ve spánku umřel. Byl starý, unavený a často bitý, zablešený a zanedbávaný. Tu noc pršelo, dokonce i celý druhý den. "Pán" odvedle nezkusil sám v tom slejváku vykopat díru, kam by tělo pejska uložil. Bylo nám jasné, že někde na svůj pohřeb Bobeš čekat musí, ale neměli jsme ani ponětí, že přeblešený pes leží zabalený v prostěradle na společné chodbě, kousek od našich dveří. A tam ležel celý upršený den, celou jasnou noc a půlku dalšího dne do momentu, než mu byla milostivě vykopána jáma u skalky. Že něco není v pořádku, jsme zjistili právě v den pohřbu, protože nám po nohou začaly hopsat malé černé tečky. A tvoje vyléčené nožičky byly opět pokousané.
A to se stalo před třemi týdny. Blechy tu máme pořád. Jeden den utopím v hrnci s vodou 2, druhý 5, potom 15 a to musíme celý byt vystříkat Biolitem a odejít na zahradu, když je dobré počasí. A každé dva dny stříkáme chodbu, kde se to kolikrát strašně hemží. Protože blechy se přemnoží, když jim nosič umře. A samy na mrtvé tkáni nevydrží a hledají si nového soumara, co je bude nosit a živit. "Pán" nadává, protože v letní sezóně má otevřené svoje dveře na chodbu a oblažuje nás smradem ze svého brlohu i televizním programem, který je slyšet zřetelně až k brance. A stříkaný Biolit na chodbě smrdí a jemu to jde pod nos, když se dívá na televizi. Ví, že pes měl hromadu blech, vždyť on je pokousaný už tolik let a bere to jako "přírodu". A taky ví, že se blechy přemnoží, když jim taxi pojde. Proto ostatně odložil psa na chodbu, přece si ho tam u sebe nenechá?! Ale ani omylem ho nenapadá, že by mohl tímto rozhodnutím něco podělat u nás. Nebo uškodit tobě- a kdyby, je to přece "příroda".
Zůza se narodí přibližně za 4 týdny. Náš boj je dlouhý, finančně náročný a blechy se stále vracejí. A vracet se budou, protože žijí i na chodbě a u "pána" v doupěti, má totiž ještě kocoura, stejně málo opečovávaného jako psa. Takže ani nápad s odborným postřikem a deratizací nemusí být účinný. K sobě nikoho "pán" nepustí. A kdyby, blechy přinese večer zpět kocour, z otevřených dveří půjdou na chodbu a potom.....
Je mi nanic, Lucinko. Možná v době, kdy budeš tohle číst, budeš mít rozum a třeba si mezitím nějakým způsobem k "pánovi" z druhé půlky domu cestu najdeš. Nevím jak a dost o tom pochybuju, ale třeba se ti to povede. A taky je možnost, že dlouho žít nebude, protože mu v záchvatu vzteku prorazím hlavu krumpáčem, kdo ví. V každém případě ti můžu s jistotou říct toto:
To, že je někdo "otec", neznamená, že je i "táta".
To, že se jeho potomkovi narodí dítě, neznamená, že je "děda".
Nic není automatické.
Rodičem/prarodičem se člověk stává v momentě, kdy je ochoten myslet nejen na sebe, ale na dobro všech. A třeba se i uskromnit, omezit, dělat se s něčím pro jiné- děti a vnoučata. Už jen třeba pomyslet na to, že jeho chování může ovlivnit malého drobečka za dveřmi na druhé straně chodby. Všímat si.
***
Rodím přibližně za 4 týdny. Soustavně peru postele a postýlku, oblečení, když dojdou trička nebo ponožky. Potřebuju vyprat obří koš plný kojeneckého oblečení pro Zůzu a věci do její postýlky. Zatím to ale nemá cenu, protože ty malý hopsavý svině mohou zalézt i do skříně. A já bych mohla všechno prát a žehlit pořád dokolečka. Štve mě to, nevýslovně. Štve mě, že máme v oknech sítě proti hmyzu, do zásuvky dáváme biolit na noc pro hmyz, co proletěl dveřmi během dne a stejně řešíme hmyz- který ale přišel jinudy. A štve mě, že nevím, co říkat ukňourané Lůce, když jí mažu mastí pokousané nohy a bříško, každou chvíli zastřihuju nehty, aby si do krve nedrápala strupy a stejně to nepomáhá... A sem přivedeme ještě jednu cácorku... Do tadytoho pekla na zemi... Kde lhostejnost vládne všemu. Řešením by bylo se odstěhovat. Já si za poslední měsíc umím představit už hodně, třeba i tuto možnost. I když mi to trhá srdce kvůli tomu domu, který by spadl, kdybychom tu nebyli. Muž to ví, proto odejít nechce a nemůže. Navíc nemá pocit, že by měl odejít on, aby se věci posunuly správným směrem. A tak jsme v háji....
Docela síla...
OdpovědětVymazat