O dvou velbloudích tatíncích

Říká se, kočičko moje, že druhé děti to mají jednodušší v mnoha ohledech. Rodiče se nebojí tolik, jako u toho prvního. První si musí všechno vybojovat, druhé to podědí a dostane jen proto, že po tom natáhlo ruku a prostě si to vzalo. Jestli je to pravda, uvidíme až za nějaký čas. Ale po jedné včerejší pohádce mi to pořád leží v hlavě.

Ta pohádka byla hned v ranním vysílání stanice, kterou sledujeme ráno s Lucinkou. Já kolikrát ještě rozespalá nevnímám plně všechno, co se po mě žádá. Vlastně pohádky pro děti jsou jedním z mezistupňů, které potřebuji k zapnutí vlastního mozku. Je to smutný, ale je to tak. Proto i pohádka o velbloudech na poušti byla jen jednou z mnoha, které jsem slyšela v šumu. Ale hlavní linka mi zůstala v hlavě.

---

Malý velbloud se ptal svého tatínka na otázky, které kladou všechny děti. A starý táta velbloud odpovídal podobně jako všichni rodiče, kteří už neví, co odpovídat. Rozhovor vypadal asi takto:

"Tatí, je písek vždycky jen žlutý?"

"Asi ano, nevím."

"A tatí, je nebe všude stejně modré?"
"Nejspíš ano, pokud zrovna po něm neplují mraky."

Po několika dalších otázkách to táta velbloud vzdal a rovnou se zeptal, jestli by se malý synátor nechtěl sám projít a nezjistit některé odpovědi sám. A hlavně tento moment mi zůstal v hlavě, protože jsem si připomněla jiný příběh o velbloudech.

---

Byla to bajka od Jiřího Žáčka o tátovi velbloudovi a zvědavém velblouďátku. To zasypávalo tátu stejnými otázkami a tátovy odpovědi byly "To vážně netuším, synku". První to vzdal malý velbloud, který se zeptal svého znuděného táty, jestli mu nevadí, že se ho pořád na něco ptá.

"A starý velbloud zvedl hlavu, usmál se a svému synovi v klidu řekl: "Nevadí, synáčku, nevadí. Musíš se naučit, že kdo se na nic nezeptá, nic se nedozví!"."

---

Víš, Zuzanko, jaký je rozdíl v těch tatíncích? Jeden považoval za důležité se ptát, druhý navíc dal svému dítěti možnost, aby samo přišlo na odpovědi a nesoustředilo se jen na to, co mu kdo odpoví. Neříkám, že bych tě nechala jen tak courat po poušti, i kdybys byla velblouďátkem, co je na život v poušti vybavené. I pro takové maličké je nebezpečné, aby bylo samo a samo si šlo, kam chce. Ale třeba to jednou bude důkazem toho, že ty povídačky o rozdílné výchově prvních a druhých dětí, jsou pravdivé, protože tobě dřív budu dovolovat, abys na některé věci přišla sama a spolehla se na vlastní úsudek.