Široký úsměv mámy

Nejen ctižádostivé potvory chtějí schovat všechny snahy za mrkání a úsměv...

Pokud to v minulém článku vyznělo tak, že mrkací technika a široký úsměv jsou jen zbraněmi malých, mladých a pubertálních holek, tak se musím opravit a doplnit. Ne, i já občas mrkám a zkouším zářit, abych si zvedla šance. Ať už jde o cokoli.

I dospěláci předstírají. Já předstírala krátce před tvým narozením a tvůj tatínek taky. Já seděla na zadním sedadle auta a tvářila se, že mám zaražené prdy a vůbec mi není tak hrozně, jak mi ve skutečnosti bylo, protože jsem věděla, že po mě tvůj táta čas od času hází oko ze sedadla spolujezdce a zkouší odhadnout, jestli je průšvih nebo bude za chvilku. Byl vyplašený a jako chlap zvyklý sám snášet různé bolesti, nebyl schopný popasovat se s tím, že je zle mě a on s tím nic nemůže udělat. A tak jsem dělala, že jsem se přejedla fazolí a s každým stahem v břiše jsem se kousla do ruky, abych nevydala ani hlásku. A stejně mi to nebylo nic platné. Protože vím, že tvůj táta přesně tohle věděl a znal mě už tehdy moc dobře. Věděl, že se snažím vypadat statečně a snažím se mu celou cestu usnadnit tím, že se svíjím na sedadle ve chvílích, kdy nekouká. Dokonce se mi potom přiznal, že v duchu počítal a koukal se na mě záměrně jen ve chvílích, kdy předpokládal, že mi bolest poleví, aby ukázal zájem o mě, ale zároveň mi nekazil moje snažení o předstírání, že tohle zvládnu levou zadní.

---

A to usmívání zdaleka nekončí po porodu. Spíš nabírá na intenzitě. Protože s miminkem v kočárku nebo náruči se dostává každá máma do nových situací, které se jinak jednodušeji nevyřeší. Ať už se jedná o poučování od kolemjdoucích zvědavých paní a pánů, nebo soukromé úsměvy, kdy ne všechno vyjde tak, jak každá máma čekala. I ty jsi měla svoje období, kdy jsem tě mohla převlékat i šestkrát denně a stejně jsi byla poblinkaná až na bříško. A já se jen usmála a řekla si, že alespoň budu mít co strčit do pračky.

A když děti začnou koukat, běhat a žvatlat, to teprve nastanou žně úsměvů, které mají odvést pozornost od problému. Ten smutný moment, kdy napapané miminko přijde s maminkou na návštěvu, ale stejně jí všechno v dosahu jako kdyby týden nevidělo talířek nebo lahev. Protože u cizích chutná vždycky lépe. Nebo když otrávená Lucinka běhala po hřišti a všem dětem bourala bábovky na písku, protože byla ukňouraná a ospalá. To máma musela běhat za ní a uklidňovat děti, aby neplakaly a všem okolosedícím rodičům poslat soustrastný pohled s provinilým úsměvem. Někteří naštěstí chápali a poslali obojí zpět.

Vyprávění tety Květy:
Když bylo Monice necelých 18 měsíců, už docela srozumitelně žvatlala. Ona byla ukecaná vždycky. A nejraději mluvila o tom, co nikdo nevěděl- takže o tom, co se děje u nás doma. Když jsem brala na nákup ji a čerstvě narozenou Kristýnu, utíkala si povídat s mými bývalými kolegyněmi a já si mohla "v klidu" nakoupit. Když jsem přicházela k pokladně, viděla jsem nejednou Moniku uprostřed davu prodavaček, jak se celá rozzářená dělí o naše soukromí a je, ženské, jak se navzájem chytají za ramena, aby nepopadaly na zem jako švestky. Většinou jim povídala o zvířatech, občas o dědovi, často o mě a Kristýně a jednou se jejím oblíbeným tématem hovoru staly aktivity mezi mnou a Honzou. To jsem k pokladně dorazila a viděla, jak se ženské ani za ramena nedrží, ale rovnou se válejí na kolenou v záchvatu smíchu, protože jim Monička řekla, že "tatínek má takový maličký bílý ocásek jako žížalku a asi je ten ocásek moc smutný, protože pořád visí dolu..." a spoustu dalších výživných věcí, co se u nás děly, když jsme si mysleli, že holky už spí. Honza do toho obchodu na moji radu přestal na nějakou dobu jezdit úplně, přišlo mu podivné, že se prodavačky vždy orosí, když ho vidí."

Jo, kočičko, i s tebou to jednou nejspíš bude zábava. S tatínkem během chvilek, kdy nemáme úplnou jistotu, že spíš, nic neděláme. Pro jistotu. Kecala bys pořád něco, ale zatím ti naštěstí ne vždy je rozumět. Někdy mám pocit, že bys povídala i pod vodou. A taky si dáváme pozor, co před tebou o kom řekneme. Aby se jednou třeba nestalo, že k "dědovi" (kterému u nás doma spíš říkáme bez citového zabarvení "soused" a pro tebe "pán") přijdeš a zeptáš se ho: "Maminka a tatínek říkali, že jsi debil. Je to pravda? A nebolí tě to?". Jo, to by mi ani sto úsměvů nestačilo.

Tvoje umělecké vyjádření ze začátku týdne šlo dolu parádně jen houbičkou a mýdlovou vodou... už je vše zase čisté
(a připravené na další čmárání po stole) :-)

Kolikrát jsem viděla obrázky s citáty, kde se psalo, jaké mámy jsou. Že děti nosí 9 měsíců v břiše, potom ještě několik let na rukou a nestěžují si na bolavá záda. A že kolikrát nemůžou spát, když miminko brečí nebo jíst, když je miminko najíst nenechá a vyžaduje jejich pozornost. A že ani potom se věci neuklidní, protože děti rostou a čekají, že máma se o sebe a svoje věci bude dělit víc- třeba je nechá sníst čokoládu, co dostala k svátku nebo jim přenechá poslední kousek dortu, i když ho ve skutečnosti moc chtěla sama pro sebe. Takové obrázky a povídání mě nikdy nebavily a přišly mi i docela zaujaté. Když je miminko maličké, samozřejmě, že se nedá odložit nebo vypnout hlasitost, aby nerušilo. Ale mám pocit, že takové citáty bývají napsané zbytečně srdceryvně. Jsem taky máma a raději to udělám tak, abychom si poslední kousek dortu dali všichni spolu- i kdyby z něho každý měl jen třikrát do pusy. A když mám pocit, že v prázdné lednici nic na odpolední uzobávání nenajdu, vymyslím něco jiného- třeba jdeme spolu otrhávat rybíz na zahradu. A když mě bolí záda, nenosím tě, protože bych ti byla k ničemu bolavá a rozbitá. Spíš tě vezmu za ruku a půjdu s tebou tak, aby nám oběma bylo dobře.

Dnes ráno jsem přemýšlela, pro co tě ještě nadchnout. Při pohledu do lednice jsem zalitovala, že korunky přinese táta až večer- byla skoro prázdná a nic dobrého na ochutnávání. Pak mi došlo, že je přece LÉTO a že jsi dost velká na to, abys něco trhala sama. Počkaly jsme, až "pán" odjede na svůj dvacetiminutový nákup a šly spolu (ty jen v triku a teniskách) za dům, kde u jeho věčně otevřeného okna roste velký obalený keř. Trhala jsi hezky rovnou do pusy, já do misky a doma jsme spolu všechno odšťopkovaly a omyly... a tadá- odpolední mlsání vyřešené :-)

Lucinko, řešit nepříjemnosti úsměvem, to není nijak jednoduché. Někdy je těžké najít na situaci něco pěkného. Ať už se jedná o ušpiněné kalhoty pána v autobuse, kterého pocákala padající lahev s mlíkem nebo tvoje možná budoucí prostořekost, až ti bude lépe rozumět. I teď, ačkoli ne všemu rozumím- mě některé tvoje povídání a chování mrzí. Přesto není prohrou se usmát. Je to naopak výhra.

Usmát se, ať už by to znamenalo vlastně cokoli-

Nevadí, bude to dobré...
Naštěstí tohle normálně nedělá...

Už zase...

Ty máš takové štěstí, že tu jsou kolem lidi...