V revíru je čerstvé maso

Jako nový živočišný druh v hledáčku myslivce- přesně tak jsem se cítila, když jsem poprvé přišla s mým již mužem do jeho oblíbené hospody. "Jsou tam samí fajn lidi a mám to tam moc rád", povídal. Když ale poprvé odcházel na záchod, chtělo se mi ho prosit, aby mě vzal s sebou.

Spousta věcí tehdy byla moc rychlá, dokonce i na mě. Kromě toho, že jsme se znali týden, když jsem se k němu stěhovala, mě děsil fakt, že jsem se do něho opravdu rychle zamilovala. A to při našem setkání vypadal jako parodie na všechno, co jsem od svého partnera chtěla a čekala. Když jsme se znali měsíc, rozhodl se mě vzít mezi lidi. Nejdřív mi to lichotilo, protože se tím náš vztah posouval dál. Nestyděl se za mě a rozhodl se mě ukázat i známým a přátelům. Nevím, jestli jim o mě říkal a vím určitě, že se mnou o nich moc nemluvil, takže jsem byla bez očekávání a vše záleželo jen na tom, co bude, až se poprvé potkáme. Mohla jsem jenom věřit jeho úsudku, že se jedná o "jedinečné osobnosti", které ale nekoušou. Prý.

---

Kdyby se ale dalo říct, že koušou očima, řekla bych to hned ve dveřích. Byl prosinec, lokál plný a navíc víkend, takže stoly byly obsypány hosty a jen tak tak se nám povedlo najít dvě volné židle vedle sebe. Usměvavý hospodský nám donesl pivo, objednala jsem si jídlo a rozhlížela se kolem sebe. Bylo to útulno, ale to jen při pohledu na zdi. Cítila jsem se jako lovná zvěř, někteří se ani nesnažili skrývat, že mluví se spolusedícími o mě a hodnotí vše od vlasů po oblečení. Dan se s některými pozdravil, představil nás a okamžitě se projevil můj problém zapamatovat si jména více než pěti lidí v jeden moment. Když na chvilku odešel, noví známí se ke mě hned nakláněli a chtěli vědět, jak ke mě přišel. Když se na to zpětně dívám, mohla jsem stejně tak dobře žertovat, že mě vyhrál v tombole na mysliveckém plesu s porcelánovým sousoším srnek. Bylo vlastně fuk, co jsem říkala, byla jsem jednou z mnoha holek, které jim přivedl ukázat a posedět s ní u jednoho piva. Vyslechla jsem si, že mnohé z nich byly fanynky kapel, kterým jednu dobu dělal managera, ale měly stylovější oblečení a krásné obličeje, dlouhé nohy a prsa akorát do ruky. Já vyhovovala jen těma prsama, všechno ostatní bylo většinou víc, než u ostatních a proto jsem nebyla shledána jako přitažlivá natolik, aby to zrovna se mnou mohl myslet vážně. A konečně, proč si pamatovat nějakou pipku, co už nikdy v životě neuvidí?

Když už toho na mě začínalo být dost, objevil se jeden blázen, přišel ke mě a jedním pohybem mě zvedl ze židle a objal na přivítání. Vyrazil tím dech nejen mě, kromě nárazu do jeho žeber mě odrovnal i nezaměnitelný závan trávy, která ho nutila jednat přehnaněji a rozvláčněji, než by jednal, kdyby měl v sobě o pár piv víc. Ale stejně mě to potěšilo, protože jsem začínala propadat pocitu nedostatečnosti a odsouzení. Okamžitému konečnému odsouzení ze strany známých, možnému budoucímu odsouzení ze strany muže, ke kterému jsem se nedávno nastěhovala a kterému by mohli tito přátelé vysvětlit, proč pro něho nejsem tak dobrá, jak si on myslí. Tento zhulený týpek sice strašně smrděl a očividně byl hodně mimo, v tuto chvíli mi to ale bylo celkem jedno a držela jsem se ho jako klíště. A jeho přítelkyně se mi omlouvala, když mě konečně pustil, prý tak přítulný většinou není.

Fotka pořízená loni, několik let od našeho prvního setkání, na zahrádce před tou samou hospodou, akorát bez smradu trávy :-)

Třeba jednou zažíjete moment- dlouhý hodinu, dvě a tři- jako já tehdy. A budete si připadat děsně neschopně, protože jste nestihli plastickou operaci a návštěvu módního salónu, než jste zavítali mezi přátele svého prostějšku. Můžu vám říct, že nejvíc ze všeho vás asi ten večer odrovná, když vám řekne, že je mu úplně jedno, co si oni myslí, ale že s vámi prostě být chce. Bez ohledu na to, jaké holky si přivedl v minulosti, co měly a co (hlavně v hlavě) neměly. A "pokud se jim to nelíbí, nestáli za nic..." A to je asi ta největší výhra, jakou jste mohli za celý večer mít. Protože- co za chlapa vedle sebe máte, když jen kvůli úsudku jiných vezme zpět to, co říkal, chtěl a myslel v soukromí?

A jak to vlastně dopadlo?
Zhulený Buřt je pod občasným vlivem stále a Monika ho pořád vodí domů, aby měla jistotu, že se neztratí, ačkoli to domů má jen přes silnici. (Možná právě proto...) Ne ze všech, které jsem tehdy potkala, mám jiný pocit, než ten, co jsem získala první večer. S některými lidmi si prostě nesednete a nemáte o čem mluvit. To ještě neznamená, že se musíte hned nesnášet a pomlouvat. A někteří se ukázali jako opravdu fajn "jedinečné osobnosti", které jsou natolik jedinečné, že potřebujete víc času na to, abyste se k sobě dostali. I to se stává. V každém případě se všechny tyto osobnosti sešly na naší svatbě o půl roku později a uznaly, že sice nemám na ty holky, co si muž vodil na pivo, než přivedl mě, ale že asi mám něco víc. Pro začátek třeba v hlavě.

-------

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se kdy doklikali na tento blog, za přízeň, zvědavost i omyl, za občasné čtení mých blebtů i komentáře, reakce a někdy i nekomentování mých plků, které jsem zde odhodila. Děkuji vám za trpělivost a schovívavost, nadhled a toleranci. Od posledního únorového týdne vás sem zavítalo přes tisícovku. A to je opravdu věc! Jste skvělí! Jako fakt!