Veřejné

Boje soukromé, ve vlastní kůži a s vlastním rozumem- jó, to je teprve něco.

Dnes máme s mužem výročí svatby. Jsme spolu 4 roky a ještě jsme se nezabili. Poslední měsíc mi tato skutečnost problikávala v hlavě a já si víc srovnávala, jaké to bylo, když jsme se poznali. A také jaké bylo poprvé s ním zajít do jeho oblíbené hospody. A jak jsem měla chuť ho uškrtit tu noc po našem svatebním dni. A že jsem vlastně ráda, že jsem to neudělala.

Dnes si pro změnu procházím naše rozdíly. Jedinečnost každého z nás je prostě neuvěřitelná. On je introvert, ale ne tak velký jako já. A já mám ráda i ticho a nejsem tak vyhraněná. A kolikrát se na sebe za to zlobím.

Protože mě štve, moje potřeba nevyjadřovat se úplně ke všemu a na všechno mít svůj vlastní názor. A jakmile někdo to ožehavé téma nakousne, vstát a vpálit svoje stanovisko s kadencí kalašnikova. (Myslím, že o tom jednou psala Lúmenn, o tom, že je v dnešní době moderní mít na všechno názor a každému ho cpát. Sice pitomě zaujatý a nevyzrálý, ale mít ho. Na všechno.)

V pubertě mi došlo, jak moc mě náboženské vyznání mojí matky svazuje hlavně v tom ohledu, že nechci nikomu na potkání říkat, co si myslet, kdy nemyslet a co si myslím a nemyslím já. A taky jsem zjistila, že nic není jen černobílé. A je mi bližší spíše se zamyslet nad rozmanitostí úhlů, ze kterých se dá jeden problém vidět a roztřídit. A tak nakonec nevidíte jen vystínovanou šmouhu, ale jednotlivé aspekty. Pro mě to je možná obohacení a moje zamyšlenost se stává i útočištěm. Na druhou stranu jsem neschopná odsoudit s čistým svědomím to očividné, jednat v afektu jako můj muž. A být radiskální. Jistě, pokud matky vyhodí novorozeně do popelnice, prohlásím sama, že bych pro ni taky našla velký pytel, ale velké otázky týkající se národa, společnosti i migrace- to žádný pytel nenapraví. Je pro mě velmi, velmi těžké se naštvat natolik, abych kancléřku poslala do háje, ať mi některé její výroky přijdou jakkoli kravské. Chápu, že s minulostí Německa si nemohla jen tak dovolit zaujmout jiný postoj, než jaký zaujala. A pro tuto svoji neschopnost se sama na sebe zlobím.

Takže teď už víte, že každé zobrazení a zveřejnění článků, které jsou osobní a také jsou fakt o něčem (v mém případě překvapivě ty v TOP5), jsou napsány vlastně s velkým sebezapřením, v boji se sebou i tím, co jsem si slíbila, že dělat nebudu. Ať to vypadá jakkoli zbaběle.