Narozeninový

Letos mě moje klasické narozeninové depky dostihly v jiné formě, než jsem je znala. Užila jsem si je krátce a odešly stejně rychle jako pára z teplé vody ve vaně. Ačkoli od toho dne uplynulo už několik měsíců, tentokrát ho nezapomenu. Určitě ne.

---

S penězi to nebylo růžové. Byli jsme v období, kterému by se dalo říkat hubený týden. Těch několik dní před výplatou pozná během života snad každý. Kupujete minimum pečiva a když, tak na kusy, co opravdu sníte. A když nesníte, děláte topinky nebo chleba ve vajíčku. A vytahujete z mrazáku vaničky s omáčkami z těch dnů, kdy se z porce pro 3 stalo nedopatřením porcí 8. I nám se to stává a v srpnu se to stávalo často, protože muž v kamarádově dílně sice dělal na zakázkách, ale bylo to pro známé známého, přes kterého měly jít peníze. Že je tento systém pitomost chlapi zjistili, když ani po měsíci nebyly na účtu slíbené peníze. A zásoby se tenčily.

A pak se k tomu přidal fakt, že jsem zase o rok starší. Nejvíc si to tentokrát vyčítal Dan, protože neměl dárek. A já chtěla alesoň grilovat, ale při pohledu do mrazáku jsem zjistila, že nemáme vhodné maso a zeleninu bych jedla jen já a Lucinka. Na oslavu byla krupicová kaše. Tu já ráda. A taky jsme měli krupici.

Večer toho dne přijel Dan utahaný jako kotě a vytahoval z batohu obálku. Že mi "máma posílá narozeninový dárek". Při pohledu proti světlu se mi ulevilo, nebyl vidět barevný obrázek z žádné bankovky. Peněžité dary nemám příliš v oblibě, protože mi přijdou závaznější. Jsem to já, na koho byla vložena důvěra, že vím, co chci a potřebuju. Proto moji úlevu v okamžiku rozlepení obálky vystřídal šok, když kromě lístečku s " udělejte si radost, potřebujete to", vybafla bankovka. A to opravdu vysoké hodnoty. Byla schovaná za vzkazem, potvora. A protože jsem si chtěla udělat radost a pro začátek ukončit hladový týden a začít zase pořádně jíst, nechala jsem muži doma uvřískanou Lucinku, vzala si tašku a vyrazila vyprázdnit regály v obchodě.

*****

Když jsem měla osm, vyšlo to na tu část prázdnin, kterou jsem trávila s babičkou u tety v Orlové. Máma mi v obálce poslala kapesné, moje první. Dvě stovky. A teta mě s babi vzala do Prioru, kde jsem je utratila za sandály, na kterých bylo jasně vidět, že se rozpadnou, sotva si je obuju. Gumová fialová podrážka, průhledný pásek přes nart s plastovými kytičkami. Stály 180. Chtěla jsem je, i když se můj doprovod snažil moje rozhodnutí ovlivnit a změnit. Rozpadly se skoro před domem, na sídlišti, při cestě zpět. Ale byla jsem spokojená. Koupila jsem si hovadinu, ale měla jsem radost a nezměnilo se to ani o dvacet minut později.

*******

Když jsem vešla do obchodu, padlo to na mě. Doma chybělo tolik věcí, ale měla jsem tolik peněz, že by mi ještě zbylo dost kaček na nějakou hovadinu, co by mi fakt zvedla náladu. Potřebovala bych, aby mi bylo osm. To mi ale není, už dávno ne. Asi fakt stárnu, protože jsem si koupila mouky, cibuli a brambory, Lucince mlęčné výrobky a několik sušenek. Fakt jsem se odvázala a koupila si dvě velké a drahé čokolády, které ve výsledku z půlky snědla Lůca. Byl to teda fakt odvaz.

A přitom i mám, za co bych chtěla utrácet. Nutně potřebuju boty, mám sandály a glády, ale nic víc. Potřebuju víc triček a hlavně kalhoty, protože po porodu vážím ještě méně, než po Lucince. A chci kabelku, protože mám víc a víc věcí a menší a nudnější tašky. Chci hezkou, veselou a barevnou, ale ta by se mi k ničemu nehodila. A potom spoustu věcí domů. Máselničku do lednice, abych nemusela pořád sundávat z kostky papír. A dřevěný chlebník, ručníky, prostěradla a povlečení. Nakonec jsem nám slušně naplnila ledničku, několikrát. A sobě koupila Analfabetku, co jsem opravdu chtěla přečíst v porodnici, než mi začne maraton kolem holek, ale dostala jsem se jen k druhé kapitole. A antistresové omalovánky s pastelkami, které nakonec dostala Lucinka po mém návratu. Jo, potřebovala bych, aby mi bylo znovu osm. Fakt že jo.