Přeskočit na hlavní obsah

Jsem "vydovolenkovaná"

Návraty jsou někdy těžký. A na blog podle mě taky. Zvlášť, když se toho v mezičase tolik stalo. A je to pro mě záhul, ačkoli jsem už před přestávkou věděla, že to bude těžký.

*****
Poslední týdny těhotenství byly náročné. Kromě informace, že se potvůrka neotočila a stále sedí zadečkem dolu, takže císař byl jistý už před nástupem do porodnice, nás popadl začátkem srpna děs, že to u nás v našem minipokojíčku nestihneme připravit. Pohnuli jsme s přestavbou a zrušili počítačový stůl a rozpojili všechny možné kabely. A muž zase v rekordním čase sestavil, natřel a obrousil vymazlenou bílou postýlku.


A potom porodnice. Dva dny po termínu a pár hodin před plánovaným císařem, se Zuzanka rozhodla, že srandy bylo dost a je čas posunout se v příběhu nás všech dál. A z porodnice mě nechtěli pustit ani po týdnu, břicho nespolupracovalo a pak se mě držela teplota a infekce. Když mi rozpíchali obě ruce a už nebylo kam píchnout dál, řekla jsem si o antibiotika v tabletách a konečně mě propustili. I se Zůzou, samozřejmě, která se dostala přes svoji porodní váhu (která byla 4,320kg).

A ty měsíce do současnosti by se daly jednoduše shrnout jako "boj". Se Zuzinkou, která nechce být v kočárku a nosí se v nosítku přivázaném ke mě. Boj s Lucinkou, která přestala používat většinu z těch pár slovíček, co se naučila, začala křičet a kňourat, kopat do autosedačky, když v ní sedí mladší ségra... vlastně boj na obou frontách, protože odmítají spinkat současně a spolu spí jen v noci, kdy chci pro změnu spát taky.
****

Víte, návraty po dlouhé obě na místo činu jsou vlastně fajn. Sice taky boj- alespoň pro mě v součadné situaci- ale občerstvující.

Pac a pusu, jsem zpět, fauňátka.

Komentáře

Okomentovat