Kromě té rutiny, kterou tvoří soustavné přebíhání od jedné holčičky k druhé, snaha do té jedné nacpat i něco jiného než čokoládu a tu druhou klidnit, aby mi pořád neucmrndávala koutkem mlíko na tričko, když se odmítá přestat na mě chechtat a zároveň jíst, zaúkoloval mě muž činností, kterou stále ráda provozuji, ačkoli ji už nestíhám tak, jak jsem to zvládala ještě před půl rokem. Číst. A navíc ještě nevydaný text přímo od autora. Muž byl spojkou mezi ním a známým, co pracuje v nakladatelství a pro toho kamaráda potřeboval nezaujatého čtenáře a střízlivý názor. A tak přišel za mnou, položil na stůl desky s poměrně úctyhodným počtem listů a říkal, že potřebuje, abych se na to podívala. Do pátku. A to bylo úterý. Chachacha.
Že je optimista, který zatím nikdy nebyl sám s přesilou dvou Amazonek, slyšel hned po tom, co jsem se dochechtala. No vážně, vypadá to super jednoduše, ale rozhodně není snadné najít si chvilku pro vlastní potřebu, když holky odmítají spinkat současně a spíše se u nás v posteli na spinkání střídají.
Můžu vám říct, že je hned jiný pocit, nečíst něco jen tak. Berete do ruky tu složku listů, ve kterých se někdo vypisuje a je na vás, jestli jeho snahy podpoříte nebo uvrhnete v nemilost. Být na chvilku císařem a muset ukázat palcem nahoru nebo opačně. Na druhou stranu se stále berete jako úplně průměrný čtenář, co vás neosloví, může přece oslovit někoho jiného. Také průměrného nebo dokonce více znalého, uváženějšího, důvtipnějšího. A to už se dostáváme k sebevědomí a kdo říká, že ho k odepsání knihy nepotřebuje, je jen zlým klukem s lupou v ruce nad mraveništěm.
Dělám z toho asi víc, než ve skutečnosti bylo. Přečetla jsem během těch dnů sotva 30 stran, Amazonky mě zaměstnávaly víc, než pootevřený pytel blech a já lítala jako hadr na holi.
Věřte mi, že úplná prvotina to také nebyla. Jednu knihu onen člověk již vydal. Jaká je, netuším, leží nám i s věnováním od Vánoc na stole, ale nejsem schopná se k ní dostat. A navíc, mám zvyk dočíst jednu a začít druhou. Unavuje mě mít rozečtený milion dalších knih a potom v paměti pátrat, kde jsem v příběhu přestala.
Tento rukopis byl už od začátku sympatický a v mnohém jsem souhlasila. Přesto jsem si často musela opakovat, že se to jmenuje "PŘEVOZNÍK aneb moje představa o životě po životě". A že se jednalo o subjektivní představu, bylo velmi důležité si opakovat. Jak jinak by se mohl setkat Cháron, Ďábel, Petr a Ježíš v jednom příběhu? Jak by křesťané přijali doručovatele duší z antických bájí? A jak by se jim líbilo, kdyby nebeská administrativa selhala a dobrou duši poslala do pekla, jako se to stalo v tomto příběhu? Mohl by si Ďábel nevšimnout, že poutník, hrající s ním šachy, má nebeskou nápovědu a vyhrává, ačkoli šachy hrát neumí? Jak by čtenář-křesťan nesl možnost, že nebe se snaží svůj průšvih podváděním ve hře vyžehlit a Ďábel si kupodivu podvodu nevšímá, ačkoli "lže a je otcem lži"? Vypadá to jako malichernost, vždyť jen čtete věty, slova a písmena a samo o sobě to je vlastně jedno. Ale někdo se svěřil papíru a čtenáři, trávil s tužkou a papírem v kapse dlouhé chvíle a zapisoval si poznámky, které nechal rozeběhnout se po listech. A pak tu jste vy a chvilku rozumíte, chvilku nerozumíte a plácáte se jako kapr na mělčině. A opakujete si, že jste průměrný čtenář a sama kniha se přece jmenuje ".... moje představa....". A tak vlastně proč ne?!
I já přece sem občas vrhám články o knihách a dojmech, které ve mě zanechaly. A ačkoli nejsem v současné době nejpovolanější a mám plné ruce a klín dětí, snažím se nacházet si chvilky na odpočinek s knihou a nádobí a úklid řeším s Amazonkami pod nohama. Myslete na to, co vychvalujete, co kritizujete a o co se otíráte, když dokážete jedním dechem odsoudit toho, onoho a ženy spisovatelky jako pisatelky levné červené knihovny, nikoli kvalitní četby.
Komentáře
Okomentovat