Co se v mládí naučíš, možná někdy v životě použiješ. A možná taky ne.
Jak se dívám na svoje holky, vidím zřetelněji, jak čas letí. A to potom dostávám záchvaty paniky, že něco prošvihnu a na něco zapomenu. Proto ostatně vznikly rubriky věnované mým holkám, kde jsou některé důležité body rozepsané pro případ nouze, předem a pro jistotu. Starostí rodičů přece má být předat dětem maximum informací a rad, zásad a znalostí, aby byly připravené vrhnout se do té divočiny venku, než se divočina vrhne na ně. Jako předávání štafety, nekončící koloběh infornací, které se jistojistě budou hodit. I já byla vybavena životodárným minimem. A vy taky. A k čemu nám některé rady byly?
Právě čtu úsměvnou knihu, která mě baví -kolikrát po těch 20 minut, když holky spinkají současně- každý den. Vybrala jsem si ji na doporučení mojí úžasné tchýně a budu na ni myslet asi pokaždé, když kolem police s knihami i jen projdu. Našla jsem se tu. Vlastně tam. V té knize. Betty MacDonaldová kromě svého žití se slepicemi píše o dětství, abychom chápali, jakou povahu má její vztah k divočině, pustině s výhledem na skály, proč ji zlobí zvyky správných hospodyněk a ukazování prstem, kdyż nemá vypráno, vyžehleno, nepeče chleba, čte knihy a kouří. Jakou roli v tom všem hrála její babička, které říkali "bábinka".
Bábinka milovala slušné vychování, dodržování čistoty a udržování tepla něčím, co by se dalo nazvat dívčími podvlíkačkami, kterým říkala "čímany". Trvala na domácí zástěrce, která se vázala přes svrchní šaty, dupala těžkými botami o zem, když zaslechla podivný zvuk v dolním patře domu, aby to vypadalo, že je v domě pořádný mužský, co si to s nevítaným hostem rozdá bez dlouhých vytáček. A kapitolou samou o sobě byly letní procházky v přírodě. Protože si bábinka byla vědoma všech nebezpečí, věděla, co dokáže uštknutí hadem nebo srážka s divokým prasetem, byl pohyb v přírodě zkušeností rychlou a výjimečnou. Sama Betty mi vyloudila úsměv na tváři, když popisovala, na jaké všechny kroužky docházela, aby byla vyzbrojena do dospěláckého života. A jak jí hodiny literatury a jazyků byly prospěšné, když se nastěhovala na samotu u lesa, skal a vypálených rašelinišť. Vůbec nebyly prospěšné.
A tak mě tato kniha opět vrátila v myšlenkách k mojí babičce. S otázkou, jestli i ona mě v mém dětství poznamenala neduhy a svými obavami a strachy. A jestli to, co ve mě zanechala, bylo vůbec k užitku.
****
Asi byste měli vědět, že jsem si svoji babičku idealizovala a spousta věcí mi došla až roky po její smti. Moje teta, její nejstarší dcera, s babičkou vycházela těžce. Babička na ni měla velké nároky vždy a nepomohla tomu ani babiččina rada, aby si teta dávala stranou peníze, kdyby strejda jednou chtěl od rodiny odejít. Nemluvily spolu roky. Nesoudím ani jednu. Babička byla tvrdě pracující žena, dvakrát naletěla tomu samému chlapovi, dvakrát si ho vzala a dvakrát také rozvedla. A byla zvyklá postarat se o sebe a 3 dcery sama. A navíc... Byla velmi a velmi hrdá. A teta byla roky její pravá ruka v domácnosti, zastávala často roli hospodyně a je pro ni velmi cenná upřímnost a pravda. I za cenu ztráty důstojnosti, hrdosti a dobrého mínění. A to nemohla babičce odpustit, když umřela.
Teta mi jeden vvečer vyprávěla o tom, jak s nejmladší sestrou jela na Slovensko a chtěly vidět dětský domov, ze kterého babička v pubertě odešla. Našly ho. V záznamech ale zjistily, že prababička nebyla tlumočnice, jak babička roky prohlašovala. Ale nádenice. Někdo, koho si lidé najímali na několik dní, na pole. Babička lhala dokonce svým dcerám, aby vypadala jako lepší, než byla. Abychom my všechny vypadaly jako lepší, abychom byly hrdé na své kořeny. A prozradila mi, že babička milovala společnost malých dětí. Protože se jim dá hodně věcí namluvit a ony tomu ve své jednoduché naivitě věří.
Toto bylo moje tajemství a až teď o něm mluvím a píšu. Vím já, máma i tety, že mě měla babička ze všech svých holek ("zlatých prdelatých") nejraději. A nebudu se s tetou hádat o to, jestli to bylo nebo nebylo kvůli mojí důvěře a naivní hlouposti. Moje babička pro mě byla, je a vždycky bude žena, která dokázala usadit moji mámu a zachránit mě. Která dokázala se sladkým úsměvem poslat lidi do "zasraný prdele a zpět". A přitom si zachovávala grácii. Která neuměla hledat houby a když s tím na stará kolena začala, byla zklamaná, že hořčáky nikdo nepochválil. Po tom, co v lese na kameni přisedla ocásek slepýšovi, začala v lese vždy křičet a dupat. A když jsme v neděli šly do cukrárny, učila mě, že tamten zákusek stojí přesně jako půlka chleba a já se proto naučila mít ráda ovocné kostky s želé, protože byly nejlevnější. Milovala jsem její z fleku vymyšlené pohádky, i její vulgarismy a tu pro mě nadpřirozenou vynalézavost a hrdost, se kterou chtěla z tohoto světa odejít. Můj vztah byl o tolik jiný, než vztah tety. Ačkoli mám ráda upřímnost, svoji babičku bych z této slušnosti vyvázala. Ona mi totiž ukázala, že je jedno, kdo kdysi kým byl, kdo odkud přišel a jestli se choval vždy čestně. Hlavní je, že jsme teď spolu, jsme tu pro sebe a není k tomu potřeba si cokoli vysvětlovat. Asi jsem hloupá, sentimentální a naivní. Ale pro mě bude tou nejlepší babičkou, jakou jsem mohla mít. A.... Chtěla bych být víc jako ona, ačkoli by to pro mě v současném životě znamenalo potíže. Vidíte, usmívám se. To prostě ona.
****
Jsem mámou dvou krásných holek. A snažím se poznamenat je svými chybami co nejméně. Paradoxně, mě na mojí babičce fascinují její prohřešky, jak by to nazvala teta, a život, jak by to řekla ona sama. A taky kromě mámy jednou budu zastávat roli babičky. Pokud se toho dožiju s plným vědomím a rozumem. A potom asi nebudu řešit úplně všechno tak, jako teď. Budu moci rozmazlovat a pašovat potají po večeři čokoládu do dětských postýlek. A budu si moci dovolit být trochu švihlá a dělat hlouposti.
Teď jsem zatím mámou a je na mě tíha světa.
https://www.megaknihy.cz/satira/64860-vejce-a-ja.html
Komentáře
Okomentovat