Mosty přátelství

Kolikrát si říkame, že něco budeme mít navždy. A doba by tomu snad přála, alespoň co se možností týká. Ve světě sociálních sítí a hovorů po skypu padají přece bariéry a vzdálenost jako by se zkracovala. Ovšem, pokud se dvě srdce od sebe nezačnou vzdalovat.

Nedávno se kamarádka na facebooku hlásila o radu. Jestli prý je lepší trvat na přátelství, když zraňuje. Nebo raději navazovat jiná a bezbolestná, ale prostě s někým novým. Ač se neřadím mezi nejpovolanější rádce (přece jen můj současný společenský život se rozšířil o jednu jednotku a tou je batole), pod slohy komentářů o tom, jak "si tě nezaslouží, když se kvůli němu trápíš", jsem napsala svoje. To svoje moudro nemoudro,

---

Jako malá jsem doma našla knihu mojí mámy. Byla o komunikaci. V manželství máma nejspíš trpěla jejím nedostatkem a rozhodla se tento problém léčit přečtením tlusté literatury. Jako kdyby se u čtení kdo ví jak mluvilo. Celkově mám pocit, že o komunikaci se toho hodně namluvilo. Ale základ je asi stejný. Ženy a muži jsou sice stejný živočišný druh, avšak liší se už od dětství nejen intenzitou citů, ale i společenským cítěním. Zatímco slečny mají jednu nejlepší kamarádku, se kterou sdílí všechna tajemství, kluci jsou v hloučku, hecují se a předvádějí. Nic nemotivuje víc, než když si hned na začátku ukážete rozdíly. Přijde mi trochu hloupé si hned na začátku projít tím rozdělením na my a oni, když mám ten pocit rozdělení na já a on v manželství. Třeba je to ode mě troufalé, ale ač mezi námi jsou rozdíly, vidím soużití "skupinového tvora a nejkamarádky" v jednom svazku jako obohacující a mělo by se podle mě tak i prezentovat. Nabízí dva pohledy na věc, obohacené navíc o životní příběhy a zkušenosti. Ačkoli každý asi vnímáme jinak přátele, neznamená to podle mě, že já budu k partnerovi přistupovat jako ke "skupinovému komediantovi, že za to prostě nemůže, chudáček malá, ale to prostě geny". Ani já nestojím o nálepku "nejky tajmůstkářky, která svým přátelstvím zavalí jednu oběť, ale ty geny"...

Ať v manželskèm soužití nebo přátelství, myslím si, že i muži jsou schopni hlubokých citů a i ženy mohou být méně stíhačkami v hloučku přátel a cítit se dobře. A mezi mužem a żenou to nemá být o nucení se do protikladů, protože to psala jedna tlustá kniha o komunikaci. V přátelství jde o dvě srdce a dvě mysli, které spolu být chtějí a jsou, protože jim je dobře a jsou nešťastné, když jsou dlouhodobě bez sebe. A ze dvou se stane jedno, ne nucením, ne omlouváním se rozdílností genové výbavy a nucením se do snažení. Zní to přece blbě, uznejte, "oba se snażíme... Měsíce se snažíme a pracujeme na tom". Vlastně se měsíce dostáváme do formy, ve které by náš vztah mohl fungovat, pokud budeme...

Nechci pokračovat, až se mi z toho psaní udělalo smutno. Za chvíli půjdu obejmout svého muže a naše dcery. Nemohla jsem spát a tak od pěti píšu. Píšu o tom, jak mě bolí rozdělování. A tak se s vámi pokusím rozloučit v lepším duchu. Kamarádce jsem na otázku, jestli má cenu držet se zuby nehty přátelství, které bolí, nebo odejít, napsala.

"Mončo, ač do situace úplně nevidím, můžu ti říct, že na přátelství je úžasné, jak fungují jeho mosty. Mohou sílit, koplikovat se, zapadat prachem nebo je na jedné straně někdo vyhodí do vzduchu. Ale i na jedné straně stržený most může za čas projít rekonstrukcí, ne okamžitou na lusknutí prstů. Ne za snahy jednoho nebo druhého. Nechte se vychladnout, horké hlavy založí akorát lesní požár. A pokud bez sebe nebudete moci být, za den, dva, týden, měsíc nebo rok, začnete spolu mluvit. A čas jako by nic nezměnil. To je kouzlo."

Dodatek:

Před lety jsem přišla o dobrého přítele. A roky jsem na něho myslela. Před půlrokem jsem mu napsala a poslala odkaz na jeden článek, ve kterém jsem o něm psala dceři, s dodatkem "je fér, abys vědět, co o tobě vykladám svým dětem". Odpověděl do hodiny, do dneška jsme si psali dvakrát a já se cítím jistěji, v mnoha ohledech lépe. Několikrát mě rozesmál a asi o tom ani nemá ponětí. Vidím to optimisticky, vztahům prospívá smích. :-)