Počat/a kde?

Během svého života míváme momenty plné sentimentu a zvědavosti. Někdy si dokonce říkáme, že na odpovědích nezáleží a co bylo, to bylo, hlavně že se to nějak stalo. To je sice možné, ale znát fakta taky není k zahození.

Dneska jsem dočetla knihu člověka, který mi velmi imponuje. Prožil mnoho, udržel si nadhled a dělí se s námi o své rány i postřehy na listech svých knih. Člověku se až nechce věřit, že není fiktivní. V jedné kapitole se rozepsal o svých myšlenkách spojených s vyplňováním úředních lejster. (Brzy se k této knize rozhodně vrátím a napíšu o ní další "knihovničkový článek".) Jedna věc je nudná odpověď do kolonky Místo narození. Druhou, za to více zajímavou, by byla Počat/a kde. Kolik z nás se na jednom místě narodilo, ale život nás zavál jinam a se změnou adresy přišlo i štěstí? Vždyť přece má cenu se zajímat, kde a třeba za jakých okolností jsme vznikli. Třeba v mém případě to hodně věcí vysvětlilo.

---

Narodila jsem se v Sokolově. A 20 let jsem se v rodném kraji opravdu držela. Během těch let se mi vyrojilo v hlavě dost otázek, ale ne všechny odpovědi byly uspokojivé a ne vždy bylo dobré je chtít slyšet. Zvláště pokud máte v sobě jizvičky a mindráky přenesené rodiči, chtěně či náhodou vypěstovanè v mladé hlavě a srdci.

Tentokrát jsem se ptala a odpovědi jsem se dočkala. Manželství mámy a táty nebylo pevné, táta dostal práci v kraji "dobrounoc" lišek, máma nikoho neznala. A ačkoli jsem byla tátou chtěná, máma si už tak jistá nebyla. Neměla v plánu od táty odejít hned, ale můj očekávaný příchod ji překvapil a během devíti měsíců došla k naději, že třeba jejich manželství zachráním. Ji od nudy, špatně placené práce a získá kamarádky na dětském hřišti u sídliště. A můj táta by mohl chodit domů dřív, víc se chovat jako chlap a projevovat víc ocenění za její práci v domácnosti. Ale to se nekonalo. Malé dítě nemá ještě rozum a samo nedokáže nutit k lásce, když chybí. Po setkání se Svědky moje máma byla nucena se rozhodnout mezi tátou a Jehovou a ona si vybrala. Myšlenka na plán, že jsem mohla zachránit něco mezi dospěláky, v mámě hlodala roky. Přiznala se, že jsem ji štvala tím, jak jsem byla v něčem po tátovi a věčně jsem jí ho připomínala.

Tak jednou bylo vlastně dobře ptát se na otázky a dostat odpověď. Bez ohledu na to, jak příjemná ta odpověď je. Sama pro sebe si říkám, že není moje vina, že někdo dospělý měl příliš velké nároky a nechával na mě něco, co si měl vyřešit sám v sobě nebo s partnerem. Děti nejsou izolepou, která nahradí lásku, úctu a rozhovory. A už vůbec nemohou za to, že se podobají svým rodičům.

Naše holky proto mají kliku. Kdyby se mě zeptaly na chvíli svého začátku cesty, byla bych upřímná.

Lucinku jsme si udělali příjemnou náhodou na tatínkův svátek. Na křesle. Je staré, mohutné, široké a má nízké měkké opěrky na ruce. Protože toho má velmi mnoho za sebou, bývá zamaskované dekou nebo přehozem, ale vždy, když vyklepávám křupky a oříšky z jeho záhybů, vzpomenu si na ten večer, kdy jsem se unavená vracela z obchodu v půl dvanácté v noci, Dan na mě čekal s večeří a já mu po jídle předala malý zabalený balíček s dárkem. Ale přišel mi najednou nedostatečný, takže to chtělo ještě nějakou tečku na závěr. A tak jsme si zadělali na tu nejlepší tečku na začátek bydlení ve třech.

Které vystřídalo o necelé dva roky později bydlení ve čtyrech. Zuzinka byla spontánní příjemnou náhodou. Je totiż náhoda, když jste rodičem akční rozlítané potvory, která překvapivě usne před půlnocí a spí i po přenesení do postýlky. A vy máte ještě navíc energii na nějaké další akce, to je opravdu náhoda a klika velikosti slona. Zuzanka je také bonusem, ale ne k svátku. Bonusem, který říká, že jste sice utahaní a vraždili byste za spánek o deset minut delší, ale nemá to takovou cenu jako pomazlení dvou dospěláků, co spolu tráví málo času přes den a tak si nacházejí pro sebe čas v noci. Tak!

A co vy? Víte, kde a jak jste vznikli?