Vejce a já

Před několika měsíci jsem na blogu mladé slečny četla článek, který byl kritikou spisovatek a odsuzoval je do role vynikajících pisatelek naivní a jednoduché červené litetatury, jako celkově neschopné napsat dobrou, čtivou knihu s nadhledem a bez zbytečnèho babrání se v citech. Osobně si dovoluji nesouhlasit, pár žen, s životním rozhledem a jasnou myslí, jsem našla a přidala si jejich díla do police. A tato kniha je právě jednou z výjimek, které hodlám bránit a rozhodně ji budu doporučovat a půjčovat kamarádkám. Ne jako podložku pod hrnek kafe.

Moje tchýně je skvělá. Vím to celkem jistě. Říká se, že hodně o lidech řekne to, co čtou. Čím si plní hlavu. A tak mě potěšilo, když jsem slyšela jména vyřčena naší češtinářkou na střední. Jedna perla vedle druhé. Já si chtěla jejich díla přečíst, ale v knihovně mě cestou k okýnku s horou knih v ruce došlo, že to asi nestihnu-nepřelouskám-možná přestane bavit- nebo prostě nevím, proč ne. Na poslední chvíli jsem se zalekla té výzvy, která mi najednou přišla zavazující. Co když rozečtu Na západní frontě klid a nebude mě to bavit?! Nebo přečtu pár stran a odradí mě to od dobrého autora, o kterém mám prostě až moc vysoké mínění? A nedozvím se, Komu zvoní hrana. Víte, co myslím?

A tak jsem z výčtu knih, které se mojí tchýni líbí, sáhla po té, kterou jsem neznala a nikdy o ní neslyšela. A navíc ji napsala žena. Zní to jako sázka na outsidera, protože z favorita se mi klepou nohy, ale jsem prostě někdy srab. Přišla jsem ke knize, u které jsem neměla žádná očekávání a s každou stránkou u mě ta XY stoupala v ceně. Paráda.

---

Našla jsem se. V té knize jsem byla polovinou já. Žena, co se provdala za trochu staršího muže, opustí s ním pohodlí města a začne žít v divočině, pustině, kde k jedněm sousedům se jde 6km, ke druhým 8. Na místo nehostinné, větrné, opuštěné a nespoutané. Kde je sice krásná příroda, ale je nelehké tu žít, trvale. Ve stínu hor začít přestavovat a opravovat starou usedlost, nejdříve prostory pro slepice, které mají být hlavním živobytím, zahradu a sad, který má ulevit rodinné kase a dům až po půlroce, kdy je konečmě vše připraveno pro 1300 slepic. A prát se. S každodenním rozvrhem prací zdejších žen, učit se za poklusu a pod věčným drobnohledem a získat nálepku "ta, která kouří, čte a je nepořádná". A do tohoto koloběhu přivést malou holčičku.

Ano, našla jsem se. S každou kapitolou jsem se poznávala, ačkoli já bych dala nevím co, aby naši sousedé byli od nás tak vzdálení. Ale rozumím tomu šoku, který následuje po přestěhování z města. A drobnohledu starousedlic, které to dělají x let a vám x let bude trvat, než to budete umět také tak, ale to už bude pozdě. Vím, jaké je žít ve stále nedodělaném a navíc jsem jako kovářova kobyla, jako ta, co čeká rok na skříňky do muže-truhláře.

Hned v úvodu knihy je zmíněna teorie, kterou babička a maminka vštěpovaly Betty i sestře. Totiž, že muž musí být spokojený a musí dělat smysluplnou práci. Prací ženy je, aby ho podporovala a pomáhala mu v plnění jeho snu. Nezrazovat, nenadávat, nevyhrožovat, nekřičet a nedávat ultimátum. Podporovat mlčky a věřit mu. Už vidím, kolika holkám se právě ježí vlasy a účesy nabírají objem i bez tužidla. Ráda bych vás utnula a odsoudila vaše prskání, ale ochudila bych se o možnost říct "Děvčata, přečtěte si to. Že se cítíte pokrokově, vyžadujete ohledy a nebo je naopak nevyžadujete a prohlašujete, že zvladnete, co zvládnou muži- to je sice hezké, ale podporovat a věřit muži, že má cenu do něčeho investovat všechno, dělat, co jste nikdy nedělaly a co možná budete dělat do konce života- TO je síla a ne slabost. Takové výzvy slabé nezvládnou, vzdají a utečou. A silné zkouší den co den, učí se a žijí. A radují se, když to jde a funguje a dává to smysl." A proto jsem ráda za tuto knihu psanou s nadhledem a životní zkušeností. Psanou ženou a ne Viewegem. Psanou pro pobavení, když jste utahané od dvou dětí a na chvilku usnou a vy máte čas si uvařit čaj a nabrat sílu na druhé kolo, které bude trvat do noci, protože mladší rostou zoubky. Jo, je to boj, ale krásnej. Život. A kniha taky. Ta si ode mě vysloužila 5 hvězd z pěti. Takže *****!

Závěrem:

Jsem truhlářova kobyla, rozhodla jsem se před týdnem, že se podívám na drobnosti, které bylo potřeba sundat. Bodovky prasklé v kloubu a lištu, co nevypadala hezky. Původně jsem se chtěla podívat, jaký vrut to drží, potom jsem našla doma štoubovák. A za dvacet minut jsem dávala starší dceři do ruky poslední lampičku. Sundala jsem si šroubovákem všechno. Sama. A cítila jsem se jako king. Ale skříňky si sama sbouchat nedovedu.

Holky z Megaknih, svojí prací mi zvedáte náladu a děláte moje odpočinkové chvilky lepší o 50%. Bez vás bych měla jen ten teplý čaj, bez knihy. Děkuju.

Odkazy:

Zkratka k nabídce v knihkupectví

http://megaknihy.cz/

Zkratka ke knize

https://www.megaknihy.cz/satira/64860-vejce-a-ja.html

Předešlá zmínka o knize Vejce a já

http://zdefaunovo.blog.cz/1702/babicky-budiz-pochvaleny