Je až srandovní nostalgicky vzpomínat na dobu svého dětství. Hlavně proto, že já byla hodná a tichá, jedináček. A holky jsou dvě, hodné občas a rozhodně ne tiché. No jo, každodenní činností je krocení těch dvou šelem.
Dnes přijel na návštěvu můj táta. Bylo zvláštní mít ho tady, on hodně pracuje a sem přijede zřídka. Holky si získal rychle, Lucinka byla v sedmém nebi z obdivovatele jejích pohybů při tancování a Zuzi miluje dělání opiček. Jo, dělat blbečka a nadšeného fanouška, to mu jde. Jednou mě vystřídal a bylo to fajn.
Co mě na tátovi vždy štvalo, tak moje neschopnost vysvětlit mu, že nenávidím zdrobněliny a to především v souvislosti s mým jménem. Janičko. Děs. Mužovi říká taky zdrobnělinou, je přece o deset let mladší. Daník. Děs na druhou. Muž mi vždy roste, když to uslyší. Dnes mě hned při vítání plesklo do uší jak opětovné zdrobnění mého jména, tak i to Lucinčino. A ještě ke všemu zkomoleně. Luciánka. Chytla bych se rukama za hlavu, nemít v náruči vzpouzející se Zuzi. Ta z toho vyvázla nejlíp. Prostě Zuzanka. Uf, aspoň někdo má kliku.
Ale i tato zkušenost a připomínka věcí, které na svém tátovi nemám ráda, mě přivedla k něčemu pěknému. Můj táta občas použije i celkem milá slovíčka, která se v dnešní době snad už moc nepoužívají. Když jsem byla malá, zlobil mě tím. A když jsem se nazlobila, říkal mi Bublino. Když jsem řádila, neměla jsem vyvádět kašpařiny a jíst. A rozhodně jsem neměla být komediantka. Takových slov používal kdysi víc, ale na ta si už nevzpomenu. Jako malá jsem jim rozumněla, ale nelíbila se mi. Přišla mi hloupá. Dnes jsem byla při těchto třech a přišlo mi to naopak milé. Jako kdyby to bylo nějak vzácné, obohacující pro holky. Jako kdyby se to nedalo slyšet na každém rohu a bylo to proto speciální, i když trochu hloupé.
Kdysi jsem byla také Bublina a čertila jsem se kvůli tomu. Asi na stará kolena měknu, třeba mi měkne mozek z holek. Ale třeba i vy máte ze svého dětství slovíčka-poklady, ke kterým máte speciální vztah. Podělte se, ať se zasmějeme a dojmeme společně, potřebuju ještě trochu zapracovat na měknoucím mozku. :-)
Táta mi vždycky říkal Janko, dodneška to oslovení nechápu a nesnáším Janička mi kupodivu nevadí
OdpovědětVymazat[1]: Jani, i mě se moc stýská. Kolikrát si vzpomenu na ty roky, co jsme byly spolu a pomyslím si, že se mám na co těšit, i kdyby byly holky jen po mě doufám, že i ony najdou někoho, jako jsi ty pro mě.
OdpovědětVymazat