Takový Tomáš

Je to asi úděl matek a otců, být šťastný z maličkostí, maličkých tělíček a capáčků, ruček, co se pořád natahují a pusinky v úsměvu pískají, abychom si ty svoje drobečky vzali, pomazlili a na rukou nosili.

Zrovna včera jsem s bývalou kolegyní na dětském hřišti přemýšlela a vzpomínala, jaký život bychom vedly, co v tuto chvíli bychom řešily. Asi bychom byly v práci nebo na cestě do/z ní. Nuda. Teď jsme u klouzačky a díváme se, jak nám dovádějí dcery, já ještě s tebou na ruce, protože je tráva mokrá od rosy a tvoje milované sedmikrásky mají jen pootevřené hlavičky.

Jo, možná si chci rvát vlasy, když mluvíte se ségrou jedna přes druhou. A chce se mi brečet, když tě bolí pusinka kvůli zoubku, co ještě stále nevykoukl. Ale za nic bych naše trápení nevyměnila. A už vůbec ne ty naše radosti. A že jich je každý den plný.

Dnešní ráno mi na Instagramu projasnil Tomáš Klus, asi měl stejnou potřebu jako já a kolegyně včera, vzpomínal, co by řešil před pěti lety. A jak kouzelné je, jak nás naše dítka mají v moci.

Ano, ty moje Zuzi, popadnete nás za límec a náš život obrátíte naruby takovým způsobem, že nám to přijde nejpřirozenější, nejkrásnější a nejopravdovější. Jo, jaký si to uděláš, takový to máš.