Zavolala na mě sociálku

Bojíte se, že život na vesnici je nuda? Taky jsem se bála. Tak jsem se před šesti lety nastěhovala do tohoto domu. Od té doby se nenudím. Opravdu ne.

Asi jste si všimli, že poslední dobou moc nepíšu. Jenom o knihách. Asi to je i důvod, proč se mi líbila tolik Analfabetka. Ta dlouhá cesta, než dojdete k cíli, zvlášť, když vám nějaký blbec hází klacky pod nohy. A dost možná upadnete do jakési letargie. Jo, jaro, máte radost a krasné kytky na okně (nebo aspoň já to mám na okně fakt pěkně rozkvetlé), děti rostou a smějí se na vás. Začala jsem během prvních slunečných dnů pracovat na zahradě, vytrhala jsem loňské kopřivy, vyplela záhony u cestičky a prostříhala suché větve stromů a keřů, na které jsem stačila. Stejně mi radost nevydržela dlouho. Kdykoli jsem se přiblížila k druhé polovině domu.

---

Že máme život komplikovaný sobeckým tchánem, asi už víte. Během tří let se mu nohy léčené rumem zhoršily natolik, že už ani lékařský zásah by ničemu nepomohl. Chodím mu do obchodu nakoupit, když na to má. Sama beru na holky almužnu a živit k tomu ještě dospělého svéprávného chlapa, který chápe cenu peněz, to už je na mě moc. Přesto se to ode mě nějak automaticky čeká. Nebo na nákup věcí za 135,- dostanu 95,- a jestě navíc vynadáno, že má hlad jako herec, když mu to doplatím ze svého, ale ještě se s holkami projdu na vzduchu, aby se jim lépe usínalo. Nudila bych vás vyprávěním, jak mi ubohý nemohoucí hňup přidusil dcery, když zatopil a dým vyvětral otevřenými dveřmi k nám, když se mě přišel zeptat, jestli nemám housku. Já ale na dvacet minut zavřela oči s holkama, probudilo mě štípání v nose a pitomec stojící ve futrech do pokoje.

Nepsala jsem o tom články a cítím se pitomě, že o tom píšu teď. Třeba ale i někdo tam, v komunitě blogerů a čtenářů, hledá soucit, protože něco takového zná. Jednou se osmělím a vydám to knižně. Bude se to jmenovat Život s alkoholickým tchánem, nebo Mein Kampf mit idiot. Včera se ve mě něco zlomilo a to přičiněním skorosousedky, největší drbny vesnice, která se rozhodla tchána hájit. Zavolala na nás udání sociálce, že ho týráme, necháváme ho hladovět a křičím na něho, když si zatopí. Nejdřív šly k němu, dvě paní v sáčku a v lodičkách. Potom zaklepaly na mě.

Když řekly, odkud jsou, chtělo se mi brečet. To se asi stává, když dlouho žijete ve strachu, že jakmile sem přijde někdo s možností sebrat vám děti, protože jim vy sami nedokážete zajistit víc, než můžete, prostě to udělá a odvede vám je z domova, rukou a pokusí se je vyrvat ze srdce... Bojovala jsem a se Zuzi na ruce se mi to dařilo. Nerozbrečela jsem se. Ona totiž nevypadá jako strádající miminko, má osm měsíců a deset kilo. Paní říkaly, že byly vedle a viděly a slyšely dost. Já cítila oběd obohacený žaludečními šťávami v krku, když v tom jedna z nich se omluvila a šla se nadechnout ven. Tehdy jsem uviděla světlo na konci tunelu. Obě byly přidušené, smradem, močí, odérem rok nemytého tupce. Loni jsme řešili blechy, od podzimu má u sebe potkany. A bordel, milé dámy, není na chodbě už takový, jaký tu byl.

Nakonec skorosousedka nepomohla tchánovi tak, jak chtěla. Sledována situace bude v našem domě dál, průběžně. Tchán má na sobě podezření z obecného ohrožení dvou malých dětí na zdraví. A protože náš rozhovor trval dlouho a on nás slyšel moc dobře, jistě mu na nějakou dobu splasklo ego. Osobně tomu dávám týden, víc ani den.

Pokud tam na druhé straně monitoru sedí někdo, kdo dlouhou dobu snáší přítěž ze strany alkoholika, věřte, že vždy svoje problémy bude házet na ostatní. Vždy mu nikdo nebude rozumět a on se bude muset, chudáček, o sebe starat sám navzdory trápení od těch, co mu nedopřejí. Nebojte se poradit na vyšších místech. Lékař, sociálka. Nebojte se a hlavu vzhůru. Držím pěsti, sobě taky.