Já chápu, že byste chtěli, aby věci fungovaly jinak, aby bylo všechno podle papíru a vy se načas dostali z bodu A do bodu B. Přesnost, spolehlivost, nuda. To v místech, kde dávají lišky dobrou noc, nemá žádnou moc.
"Ale já tady mám vytištěný jízdní řád a žádná poznámka, že bychom měli čekat na přípoj z Prahy, tady není. A je tu napsaný čas odjezdu 10:53, to už bylo. To jako opravdu? Já to tak nenechám... Jako si fakt budu stěžovat, když dopravní podnik má tak předražené průkazky a já si za ni zaplatila, poženu k odpovědnosti ty blbce, kvůli kterým se nedodržuje jízdní řád." Tak se v úterý rozčilovala jedna slečna tam u nás. Posadila se ke dveřím, zatímco jsem naučeným pohybem posadila na sedadlo Lucii a muškáty v tašce. Sledovala mě otráveně, zatímco jsem se otočila na patě a sama si zvedala kočárek s vykulenou Zuzi. Šlo to docela dobře, široké dveře autobusu mi pomohly vydrápat se s kočárem v rukách po třech vysokých schodech. Bez pomoci někoho dalšího.
Navíc se můj PMS regulérně přesunul do kategorie, které doma s mužem říkáme "kuřácký týden". Bolest zad, břicha a kloubů jsem vytěsnila všemi silami. A rozhodla jsem se nestresovat, nerozčilovat, nevyjadřovat. To už poznala Lucinka, kterou jsem už hodinu nepeskovala tolik, jak to obvykle dělám, když mě neslyší a já opakuju jednu věc desetkrát. I s bolestí, rozhodla jsem se využít slunečného dne a vytáhnout holky na vzduch. Ty se totiž neptají, jestli je vám dobře, ale neváhají protestovat a házet pastelkami, že doma už déle sedět nebudou. Po cestě lesem jsem ve vedlejší vesnici nakoupila jídlo a kytky pro radost, cestu nazpět měl vyřešit autobus. O kterém už vím svoje.
Vím, co ta protivná slečna o pár sedadel dál neví. Před lety ta poznámka o přípoji byla. Ale cestou z Prahy se skoro vždy nabralo zpoždění. Proto se poznámka s novým jízdním řádem vymazala, ale řidiči silou zvyku (a kvůli cestujícím starousedlíkům, co tyto doby pamatujeme) staré zvyky dodržují a čekají. Během těhotenství jsem cestou z Prahy věděla, že možnost odvozu z Kamenice je, když už nejede přímý spoj k nám. Pokud jsme nabrali cestou méně než deset minut. Škoda, že se ta poznámka z jízdního řádu vymazala, protože lidé začali s přesným odjezdem počítat. Jako tahle holka, co má štěstí, že jsem klidná ke svým dětem, natož k cizím lidem, na kterých mi nezáleží.
"Jako, VY možná nikam nespěcháte, ale já třeba mám něco důležitého stihnout!" Nevěřícně zvedám obočí. Cože? To vypadám tak stará? Já nemám tyhle dvě holčičky celý život! "Pamatuju si, jaké to je někam spěchat. Mě pomáhalo cestování s časovou rezervou." Co si budeme nalhávat, s dětmi se spěchá často. Jako jedinou možnost vidím právě tu rezervu. Jak začala ta velká chodit po svých, přestala jsem stíhat, protože malé nožičky se unaví a nedokážou udělat rychlé dlouhé kroky jako my. A vozit ji pořád v kočáru nemůžu. Vyjít o hodinu dřív, to je řešení. A o nestíhání mě nebude poučovat přidrzlá holka, co kope kolem sebe. Vo co jí jako jde? Vytočit řidiče? Najít spojence, co jí pomůže přesvědčit řidiče, aby odjel? A co kdyby ne? Nechtěla by třeba defenestraci a odjet s autobusem sama?
Přijel autobus z Prahy, z rozhovoru řidičů přes vysílačku jsem vyslechla, že byla cestou havárka. A veze pár lidí, co by nás potřebovali stihnout. Zatímco cestující přebíhali, bylo jasně a nahlas slyšet "To jsme nabrali deset minut zpoždění jenom kvůli těmhle třem lidem? Děkuju, jo, děkuju lidi... Můžeme už jet?!"
Koukněte, chápu, že občas někde potřebujete být. Taky občas někde potřebuju být. A to s sebou tahám děti. Jezděte dřív. Dělám to taky tak. Protože maličké nožičky zvýšením hlasu nepopoženete. A zvýšením hlasu kolikrát nepopoženete ani řidiče. Proto- jezděte dřív!
Situace, které člověk neovlivní...
OdpovědětVymazat[1]: No právě, a rozčilování s kecy ničemu nepomůžou třeba to dělá ta doba, nebo já nevím co. To, že jsem máma a nespěchám někam každý den, ještě neznamená, že jsem mimo mísu.
OdpovědětVymazat