Když nekoukáte

To si buď jistá, beruško, že mě tím postáváním za zadkem už štveš. Ať se postavím kamkoli, vždycky se mi nacpeš pod nohy, jakmile utíkám na záchod, ty jdeš, samozřejmě, za mnou a zatímco dělám, co dělám a tvářím se, jak se při takové činnosti prostě tvářím, ty se mi postavíš ke kolenům a upřeně mě pozoruješ. Proto ti dávám vědět, že bych byla velmi vděčná, kdybys byla méně stíhačkou a nechala mě dýchat. Naštěstí i tak mám občas prostor pro svoje kratochvíle.

---

Znovu čtu. Když spinkáte, jsem unavená taky, ale ještě si najdu chvilky, abych se odreagovala s knihou. Zjistila jsem, že potřebuju ke svému vnitřnímu zdraví a klidu pár činností, které jsem dělala ještě před vaším narozením. Knihy, blog a květiny. Moje malonké radosti, kromě vás, dvou velkých radostí.

Uklízím. Ve vaší společnosti se dá sice uklidit, ale třeba vytřít podlahu nejde vůbec. Hlavně proto, že mi ji ještě mokrou poťapete nožičkami a běháte po ní, když si hrajete. A pak pláčete, když uklouznete. Úklid ve vaší přítomnosti provozuji jinak normálně, abyste si zvykly, že tu nebydlí uklízecí skřítek, který to tady všechno udělá sám bez pomoci.

Taky jím. A přijde mi to vlastně ponižující, protože až sem jsem to dopracovat nechtěla. Štvalo mě vyprávění tet z hřiště, že mají po bytě poschovávané sladkosti, které bleskurychle nacpou do pusy, když děti nekoukají. Jinak ryskují vysvětlování a hladové pohledy s nataženou rukou. Ne. Nechci vysvětlovat pořád dokola, že já na rozdíl od tebe spapala oběd a tak si můžu tyčinku dát zaslouženě a bez trestu. Zkusila jsem to, ale ten pohled sledující každé sousto skoro až do krku... To nedávám. Proto mě při vašem spinkání zaplaví vlna cukru v krvi.

Uklízím hračky a občas si při tom hraju s kostkami. Jo, fakt. Stavím garáže pro tvoje auta.

Občas sama zavřu oči a usnu. A proč taky ne?! Počkej, až budeš sama mámou...