Velká

Čas letí. Tento týden byl plný dojmů a adrenalinu, ale jeden moment ve mě zůstane.

Lucinka dostala a dala svoji první pusu. Jo, ta malá Lucinka, co jí jsou dva roky a devět měsíců. Pusa. Už není jen maminčina a tatínkova. Až vám to dovyprávím, zjistíte, že je spíše stále tatínkova a po tatínkovi. Mrcha po tatínkovi.

---

Chlapec nebyl její typ. Lucinka laškuje a nahání blonďaté modrooké. Max nebyl tak docela árijec. Vysoký, hubený, s kelímky od jogurtů na nose a pořád mluvil. Čtyřletý. A jak nezavřel pusu, to bylo strašný. Poprvé jsem viděla Lucinku přikyvovat, říkat "Hm, tete" (tete je všechno, obdoba pro tamto, toto, no jo...). A on povídal, že nemá kamarády, kamarádky a jestli by ona nestála o to být jeho kamarádka. A hned že pusu. Mrkala a uchichtávala se.

Moje první pusa proběhla až na střední, ve druhém ročníku. Ale z velké lásky. Jenže já jsem neobvyklý případ. Jsem ráda, že moje holčička je normální, zdravá a zdravě zvědavá.

Nakonec jo, nechala se ukecat. Jako, na oko. Chechtala se. Přišlo jí legrační, že udělala takovou dospěláckou věc. Asi zahlédla, že mi vyrazila dech. A nakonec tomu všemu nasadila korunu. Protože první věta, co pronesla, když se Max nadechoval a vteřinu mlčel, byla "Ana auto" ("Dej auto!"). Ten moment, kdy mu došlo, co se právě stalo, byl hrou emocí tak rozporuplných, až mi ho bylo líto. Ztratit iluze o ženách už ve čtyřech letech, to není jen tak. Snad to rozdejchá.

Tak Lucinka to má za sebou... Ještě Zuzi.