Hodná a blbá

O hodných holkách, co se dostanou do nebe, a zlobivých, co se dostanou úplně všude, jsem slýchala už na základce. Byla jsem hodná. Vždy hodná. A neprůbojná, uťáplá a vděčná za to, když se se mnou vůbec někdo bavil. Na střední se mi ale svět pootevřel a já si přála být i trochu mrcha. Nebo alespoň tou Femme, co zanechá v životě každého stopu. Být Zorro, co na hrudě kolemjdoucích mečem čmárá Z. "Byl jsem tu, Fantomas."

Předevčírem mi přišla další kniha na přání a protože holky usnuly náhodou společně a na docela dlouho, přelouskala jsem prvních 30 stran. Barboru Šťastnou s touto knihou potkávám prvně. A Dobrá tak akorát jsem taky. Za sebe můžu říct, že prvních 30 stran má hlavu a patu, takže jsem zvědavá na zbytek. V jedné kapitole se Barbora věnuje právě těm hodným holkám a protože mě ta myšlenka zaujala, podělím se o ni teď, i když mám knihu rozečtenou a na soudy o knize je brzy.

---

Ono je něco jiného být hodná a být blbá. Kolikrát jsem si i já říkala, že se mi ve výsledku dějou špatný věci, protože jsem až moc hodná a kdybych byla trochu méně hodná, byla bych konečně spokojená, doceněná. Dělat dobro, když z toho nemám ve výsledku dobrý pocit, to nejde. Je přece potom někde něco špatně. Když dávám ze sebe to nejlepší, maximum. Ve výsledku se přece nemůžu cítit pod psa nebo jako mučednice. A při čtení mi došlo, že opravdu za to slovo "hodná" schovávám hromadu dalších věcí. Považovala jsem se za hodnou, když jsem vzala práci navíc, ze které jsem byla ve výsledku unavená a otrávená, jenom proto, že jsem chvilkové nepohodlí a větu "promiň, neudělám to" vyměnila zbaběle za bezchybný vztah mojí kolegyně k mojí osobě, ale já z toho měla nervy v kýblu, protože jsem fakt blbá byla. Naivní, to neznamená hodná. Kdyż pomáháte blbci něco vyřídit, jste ve výsledku utahaní a stejně špatní vy. K vašemu lepšímu pocitu- blbce ne vždy v davu poznáte na první pohled. A neumět říct, co chci a jak se cítím, to taky není "hodná". Když řeknete, že poslední kousek dortu nechcete, spoléháte se na to, že vám ho nechá a stejně se ve výsledku na něho zlobíte, protože vás poslechl a sežral ho, když vy o něho nestojíte- no nezlobte se na mě, ale tahle "skromně falešně hodná".... Je to chlap! Nedělám fóry a když něco chci nebo nechci, musím to dělat a říkat bez jinotajů. Rovnou k věci.

Myslím si, že být opravdu hodná a dělat dobro, je povznášející. Ten moment, kdy se cítíte jako superžena, napumpovaně. A o tyhle projevy opravdu hodných lidí stojíme přece tak nějak všichni. Stojíme o dobro.

Barbora taky psala o jednom úkolu, který měli splnit v rámci léčby lidé příliš stydliví. Měli udělat maličkost, něco dobrého pro sousedy. Já jsem sice z lidí občas vyklepaná, ale ne až tak moc, jako lidé, co docházejí na sezení k psychologovi. U nich to dobro bylo vykoupeno ještě navíc velkou dávkou odvahy, kterou museli střádat třeba několik dnů. Přijít a říct "Můžu vám posekat trávník?" nebo "Uvařil jsem oběd, nedáte si?". To maličké dobro nejen že vedlo k navázání přátelství a jistoty ve vztazích, ale i ke zvednutí sebevědomí a dobrému pocitu. Že to má smysl. Fakt jo. Já to vim, jednu dobu jsem asistovala a nevíte, jak nakopávající je, když suplujete nohy. Ale i když to teď nedělám, ta jedna kapitola v nové rozečtené knize mi tohle všechno připomněla a já to sem píšu, protože myslím, že těch "hodných" ženských, které jsou vyměněny za potvory, které se dostanou všude, je všude dost. Dělejte dobro, protože vám to pomáhá a nabíjí vaše baterky. Nebuďte "hodné blbé".