Jsem máma- Kristína Farkašová

A já jsem také. Pokud se bojíte o moje zdraví, protože myslíte, že svých dětí nemám dost a musím proto číst o dalších po večerech, kdy ty moje opice konečně spí, mohu hned na začátek říct, že za můj výběr četby může Jandová a Brzobohatý. Jo, jednou to hodím na někoho jiného. Marta Jandová totiž v době, kdy jsem přemýšlela o knihách na léto, přidala na Instagram fotku sebe a Ondřeje, který ve vlaku cestou na akci četl bílo-růžovou knihu se zřetelným nápisem JSEM MÁMA. Rozhodla jsem se ji zkusit, ačkoli jsem autorku neznala, o cizích dětech po večerech číst nemusím (Fotře, promiň, není to osobní) a tak ani nebylo jisté, jestli to nebude prostě jen ztráta peněz a času. A když, může za to Jandová a Brzobohatý. Pamatujte si to.

Jak o tom tak přemýšlím, tak je asi opravdu umění psát o dětech. Nejen proto, aby vaši knihu chtěli číst rodičové, unavení po celodenním běhání kolem vlastních dětí. Ale aby si ji chtěli přečíst i ti, kteří děti nemají (a po jejím přečtení ani nebudou chtít mít). Pobavilo mě, když sama Farkašová, ačkoli ji neznám, napsala, že ji na ulici zastavují maminky, kterým zvedá svými trampotami s "koblihami" náladu. A také bezdětné slečny, které díky ní mají v úmyslu tak zůstat.

---

Překvapila mě už samotná vazba knihy. A ty desky. Krásné a jednoduché. Ilustrace pobavily. A celé je to napsané lehce, úsměvně a hřejivě. Trampoty ze všedního života matky, tentokrát vše násobené dvakrát. Přiznám se, že do knihy tužkou zatrhávám pasáže, které bych se chtěla zapamatovat, jak jsou krásně napsané. U každé knihy. A u této jich je také dost.

Jedna kapitola je věnována "Radodajkám". Sama pro sebe si Radodajky už roky označuji jako ženy trpící "syndromem starých matek". A Kristína jim věnovala několik listů. Svým způsobem mě potěšilo, že problémy s příliš poučujícími ženštinami nemám jenom já. To věčné "To nesmíš..." a "Když byl/a XY malý/á..." mi kazilo náladu tolikrát, že kdybych měla každou nevyžádanou radu platit jedním vytrženým vlasem, byla bych plešatá. A sama na sobě pozoruju, že ačkoli jsem máma druhé cácorky, nemám zatím ambice při hovorech s maminkami na hřišti kohokoli zatěžovat tím, co moje děti dělávaly. Natož říkat "Jen počkej, až...". Ne, nečekat. Na nic. Užívat si každou chvíli, dokud jsou děti malé a děsit se, až to bude aktuální. Není čas děsit se předem.

Tím mě ta kniha nadchla asi nejvíc. Je neuvěřitelně pozitivní. Není o tom, že děti jsou nejhodnější, nebe je růžový a před domem se nám prohánějí jednorožci. Nebo o tom, že maminka všechno stíhá, má klid na vaření, má dvanáct hodin na spánek a děti jí nosí snídani do postele. Je to o všech věcech, co zažíváte vy, maminko s poblitým výstřihem, i já, když mi dítko nechce spát samo v postýlce. Ale je to nadmíru obohacené o ty momenty, které my prožíváme zpětně, když sledujeme spící dítka a slyšíme ticho, přestává nás bolet hlava a máme možnost dopít si kafe, co jsme si uvařily během vaření oběda. Uchvátilo mě to nadšení. Třeba když s jednou z koblih vedla první rozhovor. Sice nesrozumitelný a odpovědi byly nesměle popletené, ale bylo to poprvé, kdy měla okamžitou zpětnou vazbu, kontakt a tok myšlenek právě tady a právě teď. Já takový okamžik s Lucinkou nepamatuju. Určitě proběhl, ale nezapamatovala jsem si ho. Mrzí mě to.

To mi tato kniha ukázala. Jak jinak vnímám velké chvíle svých dcer. Jsou věci, co nezapomenu. Když jsem je poprvé dostala na JIPce do náruče, první noc doma, obrací se, lezou, první slova a kroky. Ale u Zuzinky to vnímám trochu jinak. Víc sama pro sebe. Lucince se tleskalo, smálo, fotilo a objímalo a já psala na blog. O víkendu Zuzi poprvé přešla přes prah po nožičkách, bez držení. Pohladila jsem ji po vláskách, objala a pomazlila, dala pusu. A hlavně jsem se radovala v sobě. To mi jednou možná holky vyčtou. Lucinka by se mohla zlobit, že jsem vždycky alespoň periferním viděním sledovala miminko a nevěnovala jí 100%. A Zuzi by mohlo trápit, že by snad byla jen reprízou prvních úspěchů starší sestry. Vím svoje, pamatuji si první šoupání nožiček malé Zuzanky k velké Lucii, která mi najednou začala něco povídat a ani po mém upozornění, že miminko jde za ní, že miminko jde, že ji miminko má ohromně moc rádo- nechápala, jak velký okamžik právě vidí a co to znamená.

Našla jsem si v ní svoje. To, že jsme tři, většinu dne spolu, chápeme a rozumíme rozdílně a prostě musím brát věci víc jako kouzlo a dobrodružství, už jenom proto, že stojíme jedna při druhé a třetí. Netěšit se krásnými chvílemi jen když děti spí a mě přestává bolet hlava z jejich křiku a smíchu. To jsem si uvědomila já a jsem ráda za těch pár večerů, které jsem s touto knihou prožila. Jestli stejné dojmy měl i Ondřej Brzobohatý a Marta Jandová, to netuším, ale v každém případě jsem ráda, že jsem podlehla bláznivému okamžitému nápadu a hodila knihu virtuálně do košíku. Děkuju.

Také to je první kniha, kterou jsem po přečtení neuložila do police, ale předala jsem ji kamarádce Monice, které se v listopadu narodí prvorozený Kubík. No jo, teta Květa, kterou jsme si adoptovali, aby se natrénovala na vnoučata, bude babičkou. To bude radosti :-)

Megaknihy, díky vám.

https://www.megaknihy.cz/biografie/262995-jsem-mama.html

Také mě láká koupě trička od Koláčové na Kompot.sk ;-)

https://www.kompot.sk/eshop/?brand=3361