Práskneme do bot

A nebo do koní, zabalím všechno do krabic a prázdný pokoj s kuchyní zamkneme a klíč dáme tam, kde bývala rohožka. Prostě ze zvyku.

Máme všeho dost. O životě s alkoholikem jsem vám už říkala a asi mi to dost vlezlo na mozek. Sice se říká, že si s partnerem berete i jeho rodinu, ale nenapadlo mě, jak doslova se to jednou bude týkat mě a mých holek. A muž sám má všeho plné kecky. Přepis domu a pozemku na švagra byl už jen poslední kapkou. Odejdeme. Je to to nejrozumnější, co můžeme udělat. Kdekoli bude lépe. Kdekoli. Protože zatím nevíme kam. I kdybychom šli do bydlení menšího, než máme teď (a to je malinké 1+1), půjdu ráda a budu šťastná, že naše děti budou v klidu, bez stresu.

---

Můj muž se bránil dlouho. K tomuto místu má nespočet dobrých vzpomínek. A babičce slíbil, že se o to tady postará. Je srdcař a bere jako zradu, že odchází. Babičku jsem sice neměla šanci poznat, ale věřím, že kdyby znala okolnosti a viděla naše dcery, chtěla by, abychom šli. Každá máma by to tak asi cítila. Že žádný dům nestojí za zničený život, žádný slib nestojí za odříkané sny malých dětí, které nikomu nic neudělaly. Holky moje, tatínek vás tak miluje, že se raději sám hluboko uvnitř cítí jako srab a zbabělec, než aby vás déle nechal v tom svinčíku tady. A to říkal, že neodejde nikdy, že my nejsme ta škodná, co by měla odejít. Nejsme, ale kvůli vám a pro vás, změnili to NIKDY na NĚKDY. Dokonce za určitý časový horizont. Do konce prázdnin. Nejlépe, co nejdřív. Miluje vás.

****

Nestěhuju se poprvé. A ani nestěhuju poprvé všechny věci do krabic. Zdejší okolí pořádně neznám. Ještě pořád ne. Je tu krásně, ale je práce stěhovat dospěláky, natož děti. Už týden nám schovávají v obchodě krabice a já je po večerech plním věcmi, které využijeme na podzim nebo prostě za dlouho.

Může mě trochu mrzet, jakým způsobem odtud odejdeme. S bouchnutím dveří. Ne v dobrém. Protože mě přestalo dost lidí zdravit. A když jsem s holkami prošla kolem, neobešlo se to bez náklonu ke kamarádce a tichému šeptání krytého rukou. Tchán dělal ostudu, nejen chováním, ale i smradem. A tak došlo mnoho lidí k názoru, že je to moje chyba, měla bych ho prostě čapnout a vydrbat, vyprat mu a uklidit, odvést pytle s odpadky, vyhodit pochcaný koberec, snad i vymalovat. Život na vesnici je krásný, ale Kostelec je trochu extrém. Doufám, že je extrém a není to tak všude. Z toho mám strach. Holky moje, máma není tak statečná jako tatínek a nemá takovou sílu. Ale vím, že si zasloužíte nebýt souzeny za to, do jaké rodiny jste se narodily, kdo jsem byla a kým býval váš táta. A rozhodně by vaše štěstí neměl ovlivňovat někdo, kdo byl jen dárcem semene, ne táta. Začneme znovu, s čistým štítem, uděláme si jméno a pověst podle toho, jací jsme. Teď. Spolu. Napořád. Miluju vás.

Můžete se bát. Odcházení, balení vzpomínek do letáků a krabic, třídění nepotřebných věcí a cest ke kontejneru. Můžete se bát nových začátků, zklamání a hledání nových cest a možností. Já a muž máme kliku. Bojíme se, ale máme na očích, proč to celé děláme. A víme, že za to nám to stojí. A vždycky stát bude.