Začínám asi přicházet na chuť knihám na doporučení. Nejdříve Jsem máma podle fotky na Instagramu, teď malé okýnko v oblíbeném Kreativu s krátkým popiskem, ze kterého koukalo, že by to mohlo být pohodové čtení. Koho zlomyslného by neoslovilo prohlášení, že tak dlouho někdo doufal, že život bude veselejší, nabere grády nebo lepší směr, až se změní spousta věcí, váhou počínaje a zaměstnáním konče, ale on začal už dávno i bez toho?! Pohoda. Pro mě hlavní slovo této knihy.
Došla jsem k názoru, že jsem asi podvědomě vyhledala knihu, u které po přečtení budu mít dobrý pocit a nebudu se cítit jako lůzr ve vytahaném triku, s dětmi pod nohama a rozlišující dny v týdnu pouze na pracovní a víkend podle toho, že o víkendu dávají Jů Hele neděle.
Barbora mi nejednou zvedla náladu, nejednou mě překvapila a hlavně mě podpořila. Ve věcech, o kterých jsem si myslela, že je dělám sama. Svojí knihou se dotýká širokého spektra témat, proto jsem souhlasila často. Ani já se neomlouvám návštěvám za nepořádek. Neznám všeobecné měřítko neuklizenosti a vzhledem k tomu, jak rekordně krátký čas potřebují ratolesti k tomu, aby vytahaly dostatek hraček, aby pokryly souvisle celou plochu pokoje (stále bydlíme v 1+1), neomlouvám se ze zásady. Pokud znáte moje holky, je vám přibližně jasné, že napucované do alabastrova to tu vážně nemám a ještě dlouho mít nebudu. A až to bude možné, budu na to pro změnu pohodlná. Pohodlná taky není to správné slovo. Bára použila "wabi-sabi", jako když dokonale shrabanou zahradu narušíte rozházenými okvětními lístky třešní, když schválně zavadíte hráběmi o větev. Nenávidím sterilní domácnosti. Není v nich život a kouzlo. Moje momentální wabi-sabi má dvoje hrábě, které neposedí a furt někde mlátí do větví, takže toho na podlaze máme fůru, ale i to vypiluju. Jednou. A potom budou uklízet ony.
A stejně jako Barbora občas nechápu nepsaná pravidla, která všichni kolem z nějakého záhadného důvodu znají. Ví, co dělají správné ženy, jak fungují správné matky a jak mají věci a momenty správně vypadat. A na druhou stranu to neberu jako mínus, Barbora ostatně také ne. Holt, jsme dobré tak akorát a máme svoje mouchy.
-----
Kapitola, která mi nedala tři dny klid, byla o úspěchu profesním. O selháních. Přemýšlela, proč ve školních lavicích favorizované holčičky většinou padnou do průměru, když školní lavice vymění za placené místo.
Brala jsem to osobně, protože i já byla ta s vyznamenáním do deváté třídy. Za velkou přestávku jsem se naučila básničku na další hodinu, doma jsem se skoro nemusela učit a stačilo mi jen dávat pozor. Energii jsem doma věnovala pouze projektům, nástěnkám a referátům. Pořád jsem poslouchala, jak jsem dobrá, šikovná a pracovitá a naivně jsem došla k názoru, že to, co dělám, stačí. A pak přišla střední a já zjistila, že se neumím učit a nedokážu si zapamatovat vše jen napoprvé. Byla jsem nahraná. Po devíti letech chvály jsem přečkala čtyři roky s vědomím, že jsem sotva průměrná a s tak pošramoceným sebevědomím jsem ani v profesním životě nezazářila. Bála jsem se dát si laťku výš.
Bára to napsala podobně. Holčičky s dokonalou úpravou sešitů a bystrou hlavou, se ukolébají chválou a vědomím, jak jsou dobré, zatímco kluci jsou pobízeni, aby přidali, snažili se a srovnali si, co je pro ně důležité. Naučí se vybičovat a zabrat, naučí se přeprat snahou holky, kterým to padalo do klína samo. A protože jsou zvyklí překonávat se a soupeřit s holkami, šplhají vysoko a hrají tvrdě. Proto.
Tato kapitola mi nedala několik dní myslet na něco jiného. S dětmi u nohou se cítím stará. Často. Měla bych se vybičovat a po třicítce, až se budu po mateřské zapojovat opět do pracovního procesu, bych si měla dodělat alespoň VOŠ. Ale jsem na to asi líná. A ani nevím, jestli se pedagogice chci věnovat déle. Mám pár let na to, abych si promyslela, kterým směrem se chci vydat a kde mi bude dobře. A vy mladší, hecujte se a nenechte se ukolébat. A když, nevzdávejte se.
-------
Je skvělá. Barboru, myslím. Studovala ve Varech, potom v Praze, byla au-pair ve Francii (a po přečtení kapitoly o francouzkách je mi jasné, že se nemám ani snažit být jako ony) a také reportérkou. V současné době blogerka a šéfredaktorka módního časopisu, který si také nekupuji, protože skoro nemám kdy si ho číst. A už vůbec nemám, co nóbl na sebe obléknout a proč.
Občas jsem po dočtení kapitoly měla chuť sepsat článek na podobné téma, protože mě během čtení napadlo moc myšlenek. Oslovuje, ta kniha je jako posezení s kamarádkou nad kafem (v případě Báry nad vínem, já kojím). Potěší vás bezprostředností, hřejivými slovy a navíc se necítíte jako blbci, protože Barbora si evidentně dala práci a kromě citací myšlenek moudrých, je doplňuje i studiemi, navíc vše názorně propojuje se svým životem a příkladem. Psáno lehce, s úsměvem a optimismem. Kdo nemá čas setkávat se s přáteli a z práce jezdí jen kvůli placáku do postele, nebo jako já máte neutahatelné děti a navíc nejste vyloženě společenský typ, tato kniha bude vaše parťačka. A já mám chuť si přát k Vánocům ty dvě předchozí :-)
Děkuji tentokráte Kreativu za to, že mají miniokýnko věnované knize. Díky za konkrétně tuto. A také děkuji Megaknihám, že stále vyslýchají moje přání a posílají knihy podle mého výběru až domů. Jste senzační :-)
K dostání za dobrou cenu zde:
https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/269571-dobra-tak-akorat.html
Další článek, ve kterém byla kniha zmíněna:
http://zdefaunovo.blog.cz/1708/jake-to-je-na-materske
Komentáře
Okomentovat