Jaké to je na mateřské

Tak mám od včerejška hlavu jako pátrací balon. Brouka mi nasadil článek, psaný nedbale a spíš mi vyzněl jako štěk. Protože jsem nervóza a snažím se držet v klidu, neodpovídala jsem do komentáře nějakou zbrklost a dala si pro jistotu čas. Do dneška.

Oříšek je už jen to, jak někomu bez dětí, navíc muži, přiblížit, co prožívají ženy (dalo by se končit už v tomto bodě, protože pochopit ženy... Chápete, ne?!) na rodičovské dovolené s dítětem. Jedním, dvěmi, třemi, xyz. Rozumím vašemu zmatení, pánové, když kamarádi otcové popisují život s dětmi jako peklo, očistec a občasné nebe v jednom. Ale celkově myslím, že už jen filmů o rodičích a dětech vzniklo dost. Třeba Martin a Venuše s, pro mě nezapomenutelným, rozhovorem mezi trojnásobnou mámou a dědou: "Občas mám pocit, že jsem s dětmi na pustym ostrově, kam jednou za týden připluje výletní loď. Vystoupí Martin, udělá si pár fotek s domorodcema a zase vodpluje." "A už jsi mu je zkusila hodit na krk?"

---

Jako máma si i já všímám maminek s kočárky. Nesleduju internetové diskuze, jak jsem řekla, chci se udržet co nejvíc v klidu. Ale i přes tuto absenci zdroje vím, jaké matky někdy jsou. Náladové, nevyspalé, v teplákách a vytahaném triku, s poblitým vystřihem, rozmačkanou křupkou na nohavici, nemytými vlasy a šťastné, když si po pěti hodinách vypijou už dávno studené kafe. Jo, toto období mám také za sebou, hlavně během šesti týdnů po porodu. Dvakrát v životě jsem měla období, kdy jsem byla až tak neuvěřitelně unavená, že jsem úklid nechala na muže a raději šla spát. Bojím se, že se moje permanentní bolest hlavy stane chronickou, ale nemůžu cpát dětem roubík do pusy, i kdybych chtěla sebevíc. Hlavně proto, že by potom řvaly ještě o pár decibelů hlasitěji. Kafe už rok a 9 měsíců nepiju, protože mladší je na kofein citlivější a nemůže spát. Piju kapučíno, ale není to ono. A když jsem si řekla, že se na ultrazvuk kyčlí miminka vyfiknu, abych se cítila lépe, stálo mě to dlouhou přípravu korunovanou počůráním od žeber po nohavici před vyšetřením, nablitím do výstřihu a přes prsa po jeho ukončení.

Ale protože jsem máma, budu mámou a jsem hrdá, že i přes těžká období se držíme všichni celkem dobře, dopřávám si ten luxus a čas od času se vyfiknu. Nelíčím se, ale sbalím věci pro všechny na výlet. Nebo si dám s mužem rande a sejdeme se na zahrádce naší oblíbené hospody, kde za dva roky udělali celkem slušný dětský koutek. Minulý víkend si tchýně na zkoušku vzala starší potvoru k sobě a ta, jako šikovná holka, byla hodná, poslouchala a nebála se spinkat i mimo svoji postýlku. Ve čtvrtek jsem se po skoro 4 letech byla kulturně probudit na výstavu, kterou jsem odchodila s mladší na ruce, které se to vlastně líbilo. Původně zamýšlený scénář, že bych z Michalské ulice zaběhla ještě s kočárkem na Kampu na Borna padl, to nic nemění na tom, že jsem na sebe i holky hrdá. Že to zvládneme a zvládáme, společně.

Nevím, jak (single?) muži vysvětlit, co je to být ženou a mámou navíc. Ale asi tak, jako je nespočet žen, tolik je způsobů, jak se s tím novým stavem- s miminkem- srovnat. Takže je možné, že vidíte čerstvé maminky 90-60-90 pít s kamarádkami kafe, zatímco si drobotina hraje na koberci. Vím určitě, že já mezi nimi nejsem, ale umím si představit, jak brzo bych musela s přípravou na trip za kafem vyrazit. Kolik by mě to stálo úsilí, kolik strachování, abych měla rezervní oblečení pro obě holky, bundy a pláštěnku. Třeba jsou mámy, co to všechno zvládají lépe, jednodušeji a nebo jedou na prášcích a tak překopou za jeden den celý svět s úsměvem na tváři- to je jedno- ale prostě každá máma se s tak výraznou změnou popere. A nejen máma. Já to beru tak, že musí fungovat celá rodina, jako jeden organismus.

Teď jsem četla knihu od jedné ženy, dobré tak akorát. V jedné kapitole se věnuje i tomu, jak je dobrou mámou akorát, s chybami a někdy menšími nedostatky. Ta kapitola zrovna mě moc dala. Další úhel pohledu bez přiblblýho slovníku matek na internetových diskuzích, něco s hlavou a patou. Můj mindrák je, že nechci holkám dělat to, co moje máma dělala mě. Ale ony přece nejsou já! Nebudou a nejsou moje lepší-horší varianta. Ony jsou své. A tečka.

Barbora také pracovala s myšlenkou, jestli vůbec stojí za to obětovat dětem tolik energie, času, soukromí, peněz, postavu a kariéru. Nebo jinak. Je jasné, co se s příchodem dítka změní a každá žena, ať dojde k jakémukoli rozhodnutí, zváží pro i proti. Bez ohledu na to, jestli se pro děti rozhodne nebo ne, je velkým strašákem to, co říkala Venuše o několik odstavců výše. Představa izolace, bez pochopení a všudypřítomné vyčkávající pohledy matek, čekající na selhání, aby na ně bylo poukázáno veřejně. Je to tlak, být mámou, a ne že ne. Barbora napsala, že se ženy bojí života trosečnice na pustém ostrově a loď vezoucí jejich původní život se svými zájmy, sny, kariérou a přáteli odpluje za horizont. A zůstanou samotné s dětmi, kvůli kterým se jim změní celý život. Víte, co si o tom myslím- změní se vám život, to si pište. A nesoudím ty, které se mateřství vzdají. Barbora sice píše o odplouvající lodi s bývalým životem, ale jako by se s dítětem fasovala i malá loďka. Na návštěvy toho původního, akčního života. Pro mě to znamená, že babičce svěřím starší neposedu, pokud musí být muž v práci, a vyrazím s menší ven. Kampu a Borna zvládnu příště, až bude mít Zuzi lepší náladu.

Původní článek

http://r-93.blog.cz/1708/proc-je-materska-dovolena