Jsou prostě momenty, moje Lucinko, ze kterých jsem měla husí kůži. A občas ji asi ještě budu mít. Budu mít, protože se týkají tebe, tvojí věčně potřeštěné hlavinky a všech nápadů a všelijakých scénářů, které se mohou udát, beze mě. To je pro mě asi to nejhorší.
Ne, že bych babičce nevěřila, to určitě ne. Babička vychovala tatínka a oba strejdy, takže bych se nemusela bát, že by si s tebou neporadila. A navíc si přála holčičku, kterou získala, až když ses narodila ty. Takže přicházela v úvahu možnost, že si uděláte holčičí jízdu s pletením copánků, ovocnými knedlíky s tvarohem a máslem, s oblékáním panenek. Co víc si přát.
Jako máma jsem asi moc náročná. Nemáš to se mnou snadnè a já s tebou taky ne, ty paličatá vopice! Kolikrát se na tebe zlobím a ty mi odpovídáš štěkáním nesrozumitelných slabik, zvedáš na mě prst nebo si složíš ruce přes prsa a tváříš se naprdnutě, jako táta. Nejvíc mě štve, že poznávám ten zvednutý ukazováček. To sis převzala ode mě a o to víc mě to vytáčí. Když tak reaguješ na neshody mezi námi, děsí mě představa, že se nějaká roztržka odehraje u babičky. Nejen, že by to byla ostuda, ale taky by tě nemusela k sobě dlouho pozvat. Proto mě překvapilo, když s nápadem víkendového pobytu babička přišla. O to spíš, že tě samotnou u sebe měla loni na jaře na pár hodin, když jsem potřebovala jet na ultrazvuk se Zuzi v břiše. Tehdy jsi neměla zrovna dobrou náladu.
Jako máma jednou zjistíš, že tě dítě sice zlobí, že se modlíš, aby bylo chvíli zticha, protože tě setsakramentsky bolí hlava, ale stejně je ti těžko, když do batůžku balíš tepláky, trička a pyžamko, s vidinou víkendu s jednou holčičkou místo dvou je ti nejednou úzko. Ještě nikdy jsi jinde nespinkala. A co když nebudeš chtít jíst? Nebo se budeš nudit? A nebudeš poslouchat? A naopak?! Co když se ti tam bude líbit až moc? Co když nebudeš chtít zpátky domů? A co kdyby to byla pravda a tobě i ségře by bylo vlastně nejlíp, kdybyste u babi zůstaly a nebyly se mnou?
Jo, moje úvahy jsou asi trochu zvrácené. Fakt jsou. Na jednu stranu se těším, že se těšíš a opakuješ "babí ma čičí" a "babí papájí". A já se těším, že vyzkouším, jestli doopravdy platí "Jedno dítě, žádné dítě". Ve chvíli, kdy jsem tě celou přešťastnou doprovázela k autu a babi jsem předala batoh s věcmi, chválila jsem se, jak se parádně držím a jak to bude fajn. A pak se za tebou zavřely dveře auta, tys mi poslala přes sklo pusu a se širokým úsměvem jsi mávala, dokud se auto nerozjelo a já byla najednou z dohledu. A TO byl asi ten nejhorší moment, kdy jsem skoro sama brečela u brány.
Babi byla vzorná. Nakoupila všechno, co jsem jí napsala, že máš ráda. Napustila ti svoji úžasnou megavanu a několikrát dopouštěla teplou, protože jsi odmítala jít ven. Skoro ti tam vyrostly plovací blány. Posílala mi fotky a když jsi usnula, popsala mi podrobně průběh uspávání i to, že jsi plakala a chtěla mě. Cítila jsem se hrozně a moc se mi chtělo obout boty a ještě v deset večer přejít pole, co naše vesnice odděluje. Jen proto, abych se na tebe šla podívat.
A sobota. Opět záplava fotek. Bavila ses, jedla jsi švestkové knedlíky i pálivé lečo, byly jste na houbách a houby s octem jste našly. Ale usnula jsi prý s úsměvem babičce v náruči, už v půl deváté, plná dojmů. Ách jo. Jak moc jsem u toho chtěla být. Nedělní dopoledne uteklo rychle a po rajské se třemi, tě babička přivezla domů, kde jsi- překvapivě- plakala, že chceš s babi zase odjet. Jo, přesně tak. Nakonec jsi se slzami v očích požádala o "papájí" a snědla druhou porci oběda- špagety pomodoro, co nám připravil tatínek.
A proč to píšu teď, tolik dnů po onom víkendu, který ti ukázal, jak super máš babičku? Protože dnes u ní jsi část dne. Jeden mámin kamarád má totiž v Praze s kolegy výstavu svých fotek a já bych si alespoň jednou, po těch letech doma, ráda zašla za kulturou. (Výstava v galerii U Zlatého kohouta v Michalské ul. 3, ARISTAART, neváhejte a vyražte, končí 28.8.) Neboj, Zuzi jede se mnou, protože mám možná trochu vytahaná prsa, ale k babi je nedohodím. A ségra nechce pít z lahve. No, nebude to jako ty roky před vámi, ale něco mi ten víkend dal. Zjistila jsem, že babi na tebe má dobrý vliv. A ty jsi u ní hodná, posloucháš a dokonce po sobě uklízíš. Babi zjistila, že jsi super a když chceš, jsi zlatíčko. A já už vím, že v mém případě neplatí "Jedno dítě, žádné dítě", ale že se ségra v tvojí nepřítomnosti nebojí ozývat, připomínat a dožadovat mazlení, houpání a nošení na rukách, s křikem a smíchem a celkově mě bolí hlava, ale jen napůl. Takže taky dobré. :-)
A co vy a vaše babičky? Pamatujete si na svoje první pobyty? A jak vám bylo, když jste poprvé posílaly ratolesti na víkend z domu?
Komentáře
Okomentovat